Dění v moderní společnosti je určováno silami mnohem abstraktnějšími, anonymnějšími a neosobnějšími než kdykoli v minulosti. Pojednávají o tom nejen četné studie, ale též mnohá literární či filmová díla.

Snad proto, abychom se v tom labyrintu dočista neztratili, nabízejí nám politici, média, ba i někteří analytici velice srozumitelné, byť trochu povrchní zjednodušení. Místo o skrytých faktorech, které spoluurčují naše osudy, hovoří o osobách, které všichni známe a vidíme.
Aby bylo v našem málo srozumitelném světě vše ještě jednodušší, jsou nám představovány jen dva druhy osob – hodné a zlé. Hodné persony jsou zde od toho, abychom je zbožňovali, jejich charakter bývá kvůli tomu vhodně upravován.
Osoby zlé jsou nám představovány proto, aby bylo na koho plivat, koho proklínat a koho vypískávat. Také jejich charakter a činy je možno podle potřeby vhodně poupravit.
Díky těmto více méně rutinním procedurám se stává svět natolik jednoduchý, že ho lze snadno přehlédnout i z okna kavárny.
Vhodná personifikace nám svět sice báječně zpřehledňuje, vzniká však riziko, že nám zabrání vidět, co se v něm ve skutečnosti děje.
Výsledkem je, že i jinak bystří lidé se mohou domnívat, že nebýt zlého Putina, byl by svět krásný a žil v míru a pokoji. Proč vlastně moderní doba prošla dvěma světovými válkami, než se Putin narodil, to nám neprozradí.
Naši mistři personifikace problémů nyní zaostřili na Miloše Zemana. Proti jeho osobě se chystají akce, svolávají další demonstrace a plánují nápadité happeningy. Vyhlášení estéti věnují své těžce vydělané peníze na nákup obrazů, které nemají ani cenu barviček, co na ně byly vyplýtvány.
I když má Miloš Zeman jistě spoustu negativních vlastností, to všechno si mohl jednoduše ušetřit. Úplně stačilo, kdyby ve druhém kole prezidentských voleb nevyhrál.
Tato kratochvilná zábava sice spolehlivě odvádí pohled od důležitějších věcí, tak docela nevinná však není. Pokud se jí oddáme, vystavujeme se riziku, že budeme stát vůči silám, které určují naše osudy, zcela slepí a dočista bezbranní.