Vlistopadu 1989 mi bylo jedenáct. Takže hektická 90. léta jsem prožil ve školních učebnách. Vnímám to jako jistou výhodu. Zatímco podobu veřejné debaty do velké míry stále určují veteráni polistopadové politiky či byznysu, mohu se při svém věku na oněch 25 let podívat z poněkud jiného úhlu a rovněž z jistého odstupu.

Ačkoli bych mohl být kritický, chci ocenit, co se během transformace povedlo. Přes všechny možné výhrady je třeba jasně říct, že v tom hlavním sametová revoluce uspěla. Máme svobodu a demokracii, vybudované ústavní instituce, jsme členem euroatlantických struktur.

To, co nám chybí, je více svornosti, povědomí o národních zájmech a všeobecný respekt k nim. Jako člen sociální demokracie bych mohl mluvit i o řadě dalších věcí, které trápí ty, jejichž zájmy hájíme. Ti jsou závislí na tom, jak dobře či špatně fungují státní instituce, protože se nemohou jen tak sbalit a odcestovat do Monaka, popřípadě žít doma v luxusní izolaci od zbytku společnosti.
Ale neudělám to, nechám si to na jindy. Sedmnáctý listopad by měl být dnem, kdy necháme naše stranická trička v šatníku a oblékneme si symbolicky košili v národních barvách. Promě, coby příslušníka poměrně mladé politické generace, to znamená po 25 letech hlásit se k odpovědnosti za další vývoj.

Předchozí generace vybudovala základy. Na nás je, abychom je upevnili. Pod čímž si představuji především zajistit standardní fungování všech institucí. Bez zbytečné personifikace politiky, bez překračování psaných a nepsaných pravidel, bez podrazů a překvapování občanů.

Jestliže lidé v České republice - bez ohledu na stranické preference - mají pocit nedostatku práva, je třeba přiznat, že velkou vinu na tom má podoba politiky. Ta je, přinejmenším z pohledu starých demokracií, stále „nestandardní“. To se projevuje i na mnohdy špatně fungující státní správě a na onom deficitu vlády práva.

Mou ambicí je přispět k tomu, aby naše veřejná debata probíhala normálně a aby politické instituce fungovaly standardně. Což znamená mimo jiné předvídatelně a bez ohledu na to, kdo v nich právě sedí.

Může se to jevit jako poněkud všední cíl. Ve srovnání s heroismem 90. let jistě. Ale jsem si jist, že drtivá většina občanů uvítá, když bude daleko méně „zábavy“ a Česká republika bude do jisté míry všední zemí, kde člověk zažije pocit vzrušení na hokeji nebo na fotbale, ale rozhodně ne při čtení politických zpráv.

Zdroj: Lidové noviny, 14.11.2014