Před šedesáti šesti roky byla tehdejšími komunisty násilně a zákeřně ukončena činnost a existence Československé sociální demokracie na území tehdejšího státu Čechů a Slováků.

Ať už byl nebo nebyl poúnorový režim nakloněn ústupkům a kompromisům k věcím, které střežil ať už z ohledu na svou vrchnost v Moskvě nebo i z obav o vlastní přežití, patřila také otázka případné obnovy činnosti třetí socialistické strany. Snaha, kterou vyvinuli komunističtí ideologové v první polovině padesátých let o vymazání sociální demokracie z historického povědomí československé společnosti padesátých až osmdesátých let, byla v mnohém úspěšná. Ne však zcela.

Stále tu zůstávaly stovky a tisíce předních sociálních demokratů a jejich utrpení ve vězeních a výslechových kancelářích tajné státní poúnorové policie. Zcela spolehliví nebyli ani ti, kteří se „sloučili“. A povědomí o tom, že jednou z klíčových páteří prvorepublikové československé demokracie byla i strana lidí z Lidového domu, žilo rovněž mimo poúnorové sociálně demokratické prostředí. Čtvrtá obnova strany v průběhu roku Pražského jara stejně jako její pro normalizační režim tolik nepohodlné stoleté jubileum o deset let později a silná sociálně demokratická složka disentu právě tak jako neustávající činnost exilové strany naznačovaly, že čeští a slovenští sociální demokraté zůstávají byť i poněkud konspirativně působící součástí československého diskurzu. Už proto, že se komunistickému režimu nikdy nepodařilo zcela zničit ideovou a hodnotovou orientaci, na jejímž základě české sociálně demokratické hnutí začalo působit ještě před svým založením v prostorách břevnovského hostince U Kaštanu.

Pomyslným klíčem, který bránil zlomení dobových režimních frází o rozbití jednoty dělnické třídy, se stal v druhé polovině osmdesátých let duch Reykjavíku a Malty. Přesvědčení ruského státníka Gorbačova o potřebě demokratizace sovětského vnějšího i vnitřního impéria, silně ovlivněné jeho osobní zkušeností ze srpnových událostí osmašedesátého roku, lámalo klid a jistotu normalizačního režimu zprvu ještě Husákova a následně Jakešova. Odkaz Zdeňka Bechyně, Josefa Veverky, Josefa Munzara, Jaroslava Kohouta a mnoha dalších začal v těchto měnících se poměrech nabývat na smysluplnosti.

Nejpozději od léta devětaosmdesátého roku začaly sílit soustředěné, fakticky paralelně probíhající akce domácích sociálních demokratů kolem syna někdejší vůdčí osobnosti krajské královéhradecké organizace Slavomíra Klabana a reformního křídla exilové ČSSD, jehož nejvýraznějšími osobnostmi byli profesoři Edvard Táborský (někdejší osobní tajemník prezidenta Edvarda Beneše), Radomír Luža (aktivní účastník druhého odbojem), Přemysl Janýr a někdejší blízký spolupracovník Bohumila Laušmana Jiří Horák, zvolený posléze na březnovém druhém břevnovském obnovovacím sjezdu r. 1990 předsedou strany. Nemenší význam mělo také úsilí vedení exilové strany a jejích zemských organizací zejména v Rakousku, Německu a Francii. Nejen oba její předsedové Vilém Bernard a Karel Hrubý, ale i Ondřej Haselman, Jiří Gut, Jaroslav Krejčí, Václav Holub, Ludvík Kolín, Sheila (Mirka) Ochová, Ota Koutný, Erazim Kohák, Jiří Loewy a řada dalších napínali jak na fórech Socialistické internacionály, Socialistické unie střední a východní Evropy i Studijní skupiny Socialistické internacionály pro střední a východní Evropu, tak v osobních jednáních s vedoucími představiteli západoevropských sociálních demokracií na konci osmdesátých let všechny své síly, aby dosáhli obnovení řádného členství ČSSD v Socialistické internacionále.

Když se československá společnost začínala vzpamatovávat ze šoku z událostí na Národní třídě 17. listopadu 1989, kde byl policií surově zbit průvod, který si na Mezinárodní den studentstva připomínal 50. výročí tragických událostí spojených s uzavřením českých vysokých škol nacistickými okupanty, vůle k odporu vůči slábnoucímu režimu náhle a nečekaně zesílila. V těch dnech se neustavovalo jen Občanské fórum. Stejně nadšeně a stejně živelně se začali scházet 19. listopadu sociální demokraté v bytě Klabanova druha Břetislava Nedbálka na Národní 30.

Sen někdejších politických vězňů padesátých let i těch, kteří byli postiženi normalizací, se začal naplňovat. Byly to první kroky na dlouhé a nesnadné cestě. Cestě, na níž se nedorozumění střídala s úspěchy i propady. Cestě, která během několika příštích let přivedla českou sociální demokracii nejen k vůdčímu postavení na české levici, ale v mnoha ohledech i k reprezentativní národní pozici. A odtud Českou republiku mezi členy Evropské unie i Severoatlantické aliance.

Před dvaceti pěti lety se tak začaly plnit sny nejen obnovitelské generace někdejšího třetirepublikového mládí, ale i nedosažené cíle a mety první Československé republiky. Současné Česko je zemí zahraničně politické jistoty a spolehlivého spojeneckého zázemí. Mnichovy a jednadvacáté srpny, trýznivé noční můry generací našich otců, dědů a pradědů, se staly historickou minulostí.

I k tomu přispělo úsilí všech, kdo křísili a z historické paměti do skutečnosti vraceli sen a touhy těch, kteří byli nuceni proti své vůli přihlížet podlé a zákeřné likvidaci strany lidí práce na konci čtyřicátých let.
Legenda novodobých českých dějin se vrátila.