Včera krátce po poledni se uzavřelo dlouhodobé utrpení, ve které se těžkým onemocněním změnila poslední měsíce a léta života Josefa Morávka. Navenek nenápadný, společenský a družný muž za sebou zanechává úctyhodný odkaz. A vzpomínku, která pro ty, kdo znali a měli rádi, s lety nezestárne.

 

 Rodák ze severočeské vesničky Valdova, dnes městské části Nové Paky, malebné podkrkonošské krajiny jihovýchodně od Liberce, kde se 15. srpna 1933 narodil, byl mužem ducha i těla. Potomek staré sociálně demokratické rodiny nejprve absolvoval Vyšší zdravotnickou školu a posléze externě studium mikrobiologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. To již působil na ve Výzkumném ústavu tuberkulózy v Praze, odkud byl propuštěn po 15 letech práce r. 1971 pro svůj veřejně deklarovaný nesouhlas s ruskou posrpnovou okupací Československé republiky a nedemokratickou praxí normalizace. Takřka vzápětí přešel na druhé osudové pracoviště svého života, Institut klinické a experimentální medicíny; působil tu jako vedoucí laboratoře a výzkumný a vědecký pracovník, který se zabýval modelováním a sledováním působení léků v těle po jejich podání pacientovi; byl řešitelem řady výzkumných a grantových programů i členem zvláštní skupiny, která sledovala a kontrolovala lékové studie na základě kritérií stanovených Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Experimentální činnost doplňoval dělnou publikační prací; zahrnovala jak četné vědecké studie, tak neméně záslužné popularizační články. Farmaceutický záběr Pepíkovy osobnosti překonal hranice republiky; píle a nadšení byly zhmotněny a po zásluze zhodnoceny v jeho působení ve funkci viceprezidenta Evropské společnosti pro terapii infekčních nemocí.

Josef Morávek, potomek, jak už bylo uvedeno, staré sociálně demokratické rodiny, patřil k obnovujícím členům české sociální demokracie. Organizace pátého pražského obvodu ho evidovala mezi svými členy již v prosinci 1989. Prošel tu řadou funkcí jak v politické sféře českého sociálně demokratického hnutí (byl opakovaně předsedou obvodního výboru, členem ústředního výkonného výboru, podílel se na prvních zdravotnických programech obnovené strany, byl i poslancem na smíchovské radnici), tak v jejích dalších zájmových složkách. Téměř deset let byl členem představenstva Masarykovy dělnické akademie.  Jeho práce pro stranu byla oceněna pamětní plaketou Josefa Boleslava Pecky-Strahovského (2004) a Pamětním listem Masarykovy demokratické akademie (2012).

Nejvíce sil a času však Josef Morávek vložil do Svazu Dělnických tělovýchovných jednot České republiky.

 Trvalým pomníkem Pepíkových životních snah zůstává příkladně rekonstruovaný areál DTJ Santoška, v níž působil od jejího obnovení jako starosta. Byl to on, kdo se dokázal provléci takřka neprostupnou sítí mnohaletých restitučních soudních sporů a získat nazpět pozemky, na kterých kdysi pulzoval bohatý sportovní, tělocvičný i společenský život našich předků.  Nemenší jsou jeho zásluhy o Svaz Dělnických tělovýchovných jednot České republiky, kde začínal s dnešním premiérem a předsedou strany Bohuslavem Sobotkou. Od r. 2003 byl i formálně mezi těmi, kdo tvořili jeho spiritus movens: zastával funkci statutárního místopředsedy Svazu. Pilně pracoval i na shromažďování, lépe asi schraňování, informací o této kdysi tak významné tělocvičné a branné organizaci. Vtělil je do skromné, ale působivé brožury Od založení k současnosti, kterou dokončil r. 2011, v době, kdy se na něm již začalo projevovat těžké onemocnění, jemuž podlehl.

 Památka tohoto nevšedního, navenek spíše plachého a nevýrazného muže je – jak se pokoušejí naznačit tyto narychlo črtané řádky – mnohostranná. A nepřehlédnutelná stejně jako jeho úsměv a smysl pro humor. Dobrý společník a tvořivý intelektuál i dělný pracovník na národa roli dědičné. To vše dokázal ve svém dlouhém životě ztělesnit Josef Morávek.

Čest jeho památce!