Trochu jiný pohled na poutavý životní příběh lídra sociální demokracie ve Zlíně. 

Říká o sobě, že byl vždycky kverulant, nezkrotný tvrdohlavý chlap a zároveň citlivá plačka. Lídr ČSSD ve zlínských komunálních volbách Vladimír Drtil si v životě prožil ledasco – spoustu krásných i hořkých momentů.

Může směle tvrdit, že je typickým Zlíňanem, protože se narodil v baťovském půldomku. Jeho rodiče se přistěhovali do Zlína za prací, ale na konci druhé světové války, když mu byly pouhé čtyři měsíce, zatkli jeho otce, který se angažoval v protifašistickém odboji. „O dva měsíce později ho v Mauthausenu popravili. Bylo to jen dva dny předtím, než byl tábor osvobozen,“ líčí.

Dětství ve Zlíně má přesto zafixované jako krásné období, byl živé dítě a o lumpárny prý nebyla nouze. „Vzpomínám, když tu postavili první přírodní kino. Váleli jsme se na stráni a dívali se na filmy. A když to po desáté večer skončilo, přelezli jsme plot na Baťově koupališti a skočili do vody,“ říká s provinilým úsměvem.

Zároveň připomíná, že to bylo velmi citlivé období. Vyrůstal se dvěma bratry, jeden z nich odmala ochrnutý a hluchoněmý. Maminka samoživitelka se o ně všechny musela postarat. „Jako dnes si vybavím jeden okamžik. Tehdy bylo všechno na lístky, i sádlo. Jednou jsme ho mamince tajně snědli. Když přišla domů a zjistila to, dala si hlavu do dlaní a­povídá: Kluci, já vás neuživím,“ vzpomíná dojatě.

I proto, že chtěl být co nejdřív finančně soběstačný, odešel do Ostravy. Plánoval večer studovat a přes den pracovat v dolech. „Ale měl jsem problémy s dýcháním a neprošel jsem zdravotní prohlídkou. Tak mě fárat nenechali,“ prozradil Vladimír Drtil.

Nakonec vystudoval průmyslovku v­ Brně a začal tam se studiem strojařiny na vysoké škole. „Když se to maminka dozvěděla, měla velkou radost.“ Přesto málem se školou praštil. Přičichl totiž k amatérskému divadlu. „Vždy jsem byl hodně aktivní, začali jsme hrávat po okolí Brna, dělat různá kulturní vystoupení. První ročník školy jsem zvládl s vyznamenáním a ten druhý jsem na to dost kašlal. Neudělal jsem zkoušky a řekl si - no a co, já chci být herec,“ zavzpomínal.

Tenkrát znova zasáhla maminka. Viděl, že je zklamaná, vrátil se na školu a bez problémů ji dokončil. Ač byl velmi technicky zaměřený, zajímal se o literaturu, hudbu i filozofii. „Na škole to zkrátka člověk všechno nasával do sebe,“ vysvětluje.

Během života pak vyzkoušel mnoho zaměstnání, dělal náměstky i ředitele, jeden čas pod sebou měl pět set lidí. Později si zkusil i jiná povolání jako například finančního poradce. „Ale brzy jsem prohlédl, jak to tam chodí, nebylo to nic pro mě,“ tvrdí.

A moje ovce? Ty jsou naštěstí nenáročné. Jen ve mně vidí jeden velký krajíc chleba. Vždycky békají, dokud jim nedám.

Dnes v sedmdesáti letech užívá důchodu, ale rozhodně nezahálí. Jeho velkou vášní je už od dětství čundráctví. „Pořídil jsem si dodávku, kde můžu i přespat, tak čas od času vyjíždím na výpravy po republice,“ svěřil se.

Ve Zlíně si postavil dům se zahradou, kde chová ovce a včely. „Práce je to požehnaně. Krmit včely, starat se o velkou zahradu. Sice mám sekačku, ale trávu seču stále kosou, musím se držet trochu v kondici,“ vypráví muž, který pravidelně chodívá několik kilometrů pěšky na bazén si zaplavat se smíchem povídá, že chce umřít zdravý. „A moje ovce? Ty jsou naštěstí nenáročné. Jen ve mně vidí jeden velký krajíc chleba. Vždycky békají, dokud jim nedám,“ směje se Vladimír Drtil.

Radost mu dělá, že má krásný vztah se synem, přestože si k sobě museli najít cestu. „Jsem dvakrát rozvedený. Syn z prvního manželství mi umřel ve dvanácti a syna z druhého manželství jsem ve dvanácti dostal do péče. A přestože mě to ze začátku zaskočilo, dnes vím, že to bylo obrovské životní štěstí,“ říká na závěr.

Text vyšel v týdeníku 5plus2