Rozhovor s předsedou Senátu Parlamentu České republiky Milanem Štěchem.

Začíná školní rok. Co byste popřál učitelům a dalším pracovníkům na jeho počátku? 

Především klid a dobré podmínky pro práci. Vím, že jejich pozice není jednoduchá. Škola jako instituce a potažmo učitel ztrácí ve společnosti potřebnou autoritu, což není pouze problém školského rezortu. Je potřeba, aby školu podporovali všichni, kdo mohou. S tím samozřejmě souvisí i finanční ohodnocení. První krok k nápravě byl sice už učiněn, ale já bych si velmi přál, aby progresivní vývoj platů pokračoval i v dalších letech. 

* Jak můžete vy osobně v této záležitosti ovlivnit další vývoj? 

Pokud jde o odměňování, je to otázka sestavení státního rozpočtu, který by měl potřebné finance zajistit. Senát sice zákon o státním rozpočtu neprojednává, ale osobně jsem měl a mám možnost priority vlády ovlivňovat jakožto člen Koaliční rady a vedení sociální demokracie. Mohu vás ujistit, že financování vzdělávání vždy patřilo a patří mezi témata pro mě prioritní. Jsem přesvědčen, že potřebné prostředky lze získat řádným (to zdůrazňuji) výběrem daní a jejich spravedlivým nastavením. Některé skupiny plátců mají vysoké výdělky a přitom požívají daňových zvýhodnění. Podle mě by se mělo uvažovat i o zvýšení daní u právnických osob. A to nemluvím o daňových únicích, tam jsou rezervy obrovské. 

* Školství se potýká i s dalšími problémy, například s nedostatkem míst v mateřských školách. 

Tomuto problému se předchozí vlády vůbec nevěnovaly, ačkoliv jim počty narozených dětí byly jistě známy. Nyní již existuje program na podporu zvýšení kapacit školek. Zanedbání problému ale vede k tomu, že nezbývá než hledat náhradní přechodná řešení, která nejsou úplně ideální – dětské skupiny a podobně. Zde ovšem na druhé straně nemůže být zaručena tradičně vysoká úroveň předškolního vzdělávání, kterou chceme udržet. 

* Jak se díváte na základní vzdělávání, kterým prochází každý žák? 

Přes některé nepříliš dobré výsledky českých žáků v mezinárodních srovnáních, jak o nich informují sdělovací prostředky, se domnívám, že úroveň základních škol je většinou dobrá. U mnohých dokonce velmi dobrá. Jsou tu však velké rozdíly mezi jednotlivými školami. Myslím, že bychom se měli vážně zamyslet nad tím, zda mají žáci všech škol skutečně srovnatelné podmínky a možnosti získat dobré vzdělání. Jsou místa a regiony, kde chybí kvalifikovaní učitelé, kde je špatná sociální situace, nezaměstnanost atd. Tam je práce školy obtížná a měla by se všemi způsoby podporovat. Zejména učitelé jsou ve velmi složité situaci. 

* Již dlouho se hovoří o podobě maturitní zkoušky. Jaký je váš názor? 

Maturitní zkouška musí být jednoznačně garantovaná státem. Zadání by mělo být zčásti jednotné, jen pak se zajistí alespoň minimální srovnatelnost výsledků vzdělávání. Jde přece o spravedlnost vůči studentům. Nastavení určitých základních požadavků považuji obecně za správný nástroj, ať formou povinných přijímacích zkoušek, či jinými způsoby. Jako problém ale vidím nepoměr mezi snahou žáků a jejich rodičů získat maturitu doslova za každou cenu v oborech, ve kterých má absolvent mizivou šanci na uplatnění. A současně máme nedostatek určitých profesí na trhu práce. To nemá logiku a není to zdravé z hlediska dalšího vývoje našeho hospodářství. Je třeba vrátit prestiž odbornému, zejména technickému vzdělávání. Tyto absolventy zaměstnavatelé těžce hledají a přitom mají v řadě oborů velmi dobré uplatnění. To platí i o vysokých školách, i tam je nedostatek zájemců o technické obory. Myslím, že s podporou manuálních a technických dovedností je třeba začít už v základní škole. 

* Jak tedy zařídit, aby výběr oboru byl více v souladu s potřebami na trhu práce? 

Na to není jednoduchý recept a znovu říkám, že je třeba, aby se na řešení podíleli všichni, jichž se to týká. Nejen školství, ale i další ministerstva, zaměstnavatelé, odbory, samosprávy. Zamysleme se nad způsobem financování, který někdy školy motivuje k nesprávnému postupu. Někdy si drží studenta bez potřebné vůle nebo předpokladů ke studiu ve stavu téměř za každou cenu. Jinak by přišly o peníze. Dál se nabízí zvážit kompetence státu a krajů v oblasti zařazování škol do sítě. Není přece rozumné na jedné straně rušit nebo slučovat veřejné školy a současně otevírat a podporovat školy soukromé, které vzniknou na jejich místě. Mám ostatně dlouhodobě značné výhrady k systému, kdy soukromé a církevní školy dostávají srovnatelné dotace od státu a ještě mohou vybírat školné. To je obtížně obhajitelné zejména teď, po restitucích. Nechci se v žádném případě stavět do pozice školského odborníka, ale podle mě bychom měli důkladně posoudit, zda parametry vzdělávací soustavy nastavené v devadesátých letech jsou v souladu s dnešními potřebami společnosti. Jsou tu totiž nové faktory. Třeba chudoba určité části obyvatelstva, velké sociální rozdíly. Někde vznikla doslova ghetta, kde je třecích ploch ještě víc. 

* Je podle vás učitelské povolání prestižní profesí? 

Ano, ale zároveň bych si přál, aby učitelé cítili větší podporu a důvěru společnosti v jejich práci. Pokud nebude mít naše mladá generace kvalitní vzdělání, doplatíme na to nakonec všichni. Na příkladech některých okolních zemí můžeme sledovat, že celkem klidný život s relativně fungující ekonomikou není zas tak samozřejmý. A přijde-li jakákoliv krize, bez vzdělaných lidí ji jen těžko zvládneme. 

Zdroj: Týdeník školství, 17.9.2014