V souvislosti s ukrajinskou misí se začíná hovořit o znovuzavedení povinné základní služby. Přitom se zapomíná, že tato diskuse již proběhla v době, kdy ČR vstupovala do Severoatlantické aliance a kdy spustila reformu naší armády. Namísto řešení akutních problémů Armády České republiky, se řeší docela zástupné problémy. Mimo jiné, tyto problémy vytahují na svět právě ti, kteří snižovali obranné výdaje naší země.

Vláda brzy předloží Parlamentu ČR návrh na působení AČR v zahraničních operacích. Hovoří se dokonce o našem zapojení na Golanských výšinách, jako o prestižní akci. Nicméně si dovolím k navrhovaným záměrům MO několik připomínek.

Za prvé, jsem dlouhodobým kritikem toho, jak naše armáda pracuje v praxi s termíny kontingent či úkolové uskupení. Namísto jako striktně operační nástroj používá naše armáda úkolové uskupení i v mírové organizační struktuře. Pokud by sloužila k výcviku pro působení v budoucí operaci, pak by to bylo v pořádku. Nicméně u nás se vytvářejí účelové útvary, které nahrazují základní strukturu naší armády. 

To, co by zvýšilo prestiž armády je nelhat si do vlastní kapsy a nelhat našim spojencům. Naposledy to bylo v rámci akreditace 4. brigádního úkolového uskupení, kdy tato brigáda dostala bojový certifikát NATO. Zajisté by jej nedostala, kdyby součástí tohoto uskupení nebyli vojáci a technika od 7. mechanizované brigády. To je případ české Potěmkinovy vesnice, která byla v naší armádě povýšena na systém.

Osobně si vážím našich vojáků, kteří si i za snížených finančních prostředků plní své úkoly na výtečnou a dokonce neváhají položit své životy v zahraničních bojových operacích. Na druhou stranu není dobře, když původní koncept armády není naplněn, a to nejen personálně, ale není ani vybaven potřebnou technikou. Proto mi trochu naskakuje husí kůže, když slyším, že v příštím roce by měla naše země dokonce rozšířit svoje zahraniční angažmá. To co naše armáda nutně potřebuje je zejména její personální a finanční stabilita.

 Prestiž armády se dá měřit různými způsoby. Například veřejným míněním, které je stále velmi vysoké. Důležitá je prestiž získaná v zahraničních operací od našich spojenců. A také prestižní je důvěra, kterou od našich spojenců dostáváme za výcvik našich jednotek a za naši účast v rámci podpory kolektivní bezpečnosti NATO. Obávám se však, že tomu tak nemusí v budoucnu být, pokud se nevyřeší základní problémy české armády. A ruku na srdce, není to pouze nedostatek finančních prostředků či neochota politiků armádě naslouchat.