Koncem srpna se v Praze uskutečnilo setkání komise, která rozhodovala o užším výběru na prestižní občanskoprávní Cenu Václava Havla, kterou uděluje Parlamentní shromáždění Rady Evropy .

Parlamentní shromáždění Rady Evropy se snaží ocenit Cenou Václava Havla nevládní instituce či jednotlivce, kteří se zasloužili o ochranu lidských práv ve světě. Tentokrát komise vybírala z 56 nominovaných osobností a organizací. Pro Českou republiku je tato událost nejen prestižní, ale je také možností, jak se zapojit do podpory demokracie, ochrany lidských práv a mírových řešení konfliktů v současném neklidném světě. Sedmičlenná komise v čele s předsedkyní Parlamentního shromáždění Rady Evropy se skládala ze tří členů jmenovaných úřadem Parlamentního shromáždění Rady Evropy a dalších tří členů jmenovaných Knihovnou Václava Havla a Nadací Charty 77.

V Praze byli nominování tři kandidáti: izraelská nevládní organizace Betselem, která prosazuje dodržování lidských práv na Západním břehu Jordánu, ve východním Jeruzalémě a Pásmu Gazy, dále katolická organizace Maltská jezuitská služba uprchlíkům, která se zabývá  ochranou práv uprchlíků, žadatelů o azyl a migrantů a Anar Mammadli - ázerbájdžánský obhájce práva na svobodné volby, který byl odsouzen na pět a půl roku vězení za údajné krácení daní. Z těchto tří vybere komise na svém štrasburském zasedání finalistu, který obdrží Cenu Václava Havla na zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy v září 2014.

Během prvního zasedání komise v Praze, se předsedkyně Parlamentního shromáždění Rady Evropy Anne Brasseur setkala  s nejvyššími českými ústavními činiteli. Jednání o aktivitách české delegace v Radě Evropy, o úlohách Rady Evropy při řešení konfliktů, a o spolupráci demokratických zemí potvrdily význam  Rady Evropy, který ve světové mezinárodní politice nabývá na stále větším významu. Rada Evropy se stává důležitou platformou hledání řešení světových problémů současnosti a parlamentní diplomacie se stává skutečným nástrojem pro budování vzájemných vztahů, komunikace a zejména hledání kompromisů při řešení mezinárodních krizí.

Evropa má nejen společnou, často pohnutou historii, ale na základě pochopení a ponaučení může mít především lepší společnou budoucnost.