Česká republika má stříbrnou medaili v mistrovství světa v transformaci: je ze všech 129 transformačních zemí světa druhá nejlepší. Na to můžeme být právem hrdi! Oproti etablovaným demokraciím v EU však nadále máme mnohé co dohánět. Potrvá to ještě až dvě generace.

1. Úvodem

Kam až dospěla Česká republika za 26 let od revoluce? Jaké vyhlídky má společnost, ekonomika a politika? Nebeské? Propastné? Něco mezi tím? Velmi smysluplným se jeví srovnání České republiky se zeměmi, které měly v moderních dějinách podobný osud ve zlém i v dobrém: se státy, které rovněž utrpěly trauma komunistické diktatury a kterým se poté dostalo privilegia členství v Evropské Unii.

2. Postkomunistický prostor v EU

Postkomunistický prostor v Evropské unii sestává z východních zemí Spolkové republiky Německo a z východních států Evropské unie. Pro celý tento prostor jsou typické určité strukturální podobnosti a analogické vývojové trendy, které jej odlišují jak od etablovaných demokracií v EU na straně jedné, tak od ostatních zemí bývalého východního bloku na straně druhé.

Od zavedených středoevropských demokracií v EU (např. Rakousko, Nizozemsko a západní Německo) se postkomunistické země EU liší traumatickou zkušeností s komunistickou diktaturou, která zpustošila morální hodnoty předtotalitní éry a hluboce deformovala politickou kulturu obyvatelstva. V důsledku toho trvají ve východní části Evropské unie rozličné systémové nedostatky na úrovni zastupování zájmů (zejména labilní stranické systémy), na úrovni aktérů (náchylnost ke korupci) a na úrovni občanské společnosti (slabší podpora demokracie a nedostatečná ochota k politické angažovanosti). Hospodářsky se postkomunistický prostor v EU odlišuje od vysoce rozvinutých tržních ekonomik EU nižšími příjmy obyvatelstva a nižším hrubým domácím produktem na hlavu, stejně tak vyšší mírou nezaměstnanosti.

Na druhé straně - od ostatních bývalých zemí východního bloku - se postkomunistické země
v EU odlišují tím, že se nachází v procesu politické a hospodářské konsolidace. Zaujímají špičkové pozice mezi transformačními zeměmi - jako do značné míry upevněné demokracie s tržní ekonomikou. V žádné z postkomunistických zemí v EU  nedošlo k návratu autoritativního režimu. To je zcela fundamentální  rozdíl oproti ostatním zemím bývalého východního bloku, kterým se privilegia vstupu do EU nedostalo. Ty jsou hodnoceny jako silně deficitní demokracie či přímo jako autokracie.

3.      Společnost: Historická dědičná zátěž

Abychom mohli pochopit současné dění u nás, je nutno učinit několik poznámek ke společnostem v postkomunistickém prostoru EU, a k vlastnostem těchto společností, které jsou pro tento prostor společné.

Obyvatelstvo východní části EU je poznamenáno jak čtyřiceti lety komunistické diktatury, tak 26 lety transformačních zlomů. Stav společnosti, která právě setřásla jho diktatury, popsal v roce 1990 výstižně Václav Havel: „Jsme morálně nemocní, neboť jsme si zvykli, něco říkat a něco jiného myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit, být k sobě navzájem lhostejní a starat se pouze sami o sebe.“ 26 let transformace po implozi komunistických režimů, s jejími zmatky, nespravedlnostmi, nejistotami a rostoucími sociálními rozdíly, nemohly tuto nemoc vyléčit; často se to spíše zhoršilo. Pro angažovanou občanskou společnost, efektivní hospodářství a korektní politiku jsou nezbytně potřebné společenské zásoby důvěry a morálky. Ty jsou ovšem v postkomunistickém prostoru zoufale nedostatkovým zbožím. Mezi mentálním nastavením, politickou kulturou a reálnou kvalitou demokracie existují těsné vazby. Jak se ukazuje, představuje postupná změna mentality ústřední problém transformace.

Většina občanů v postkomunistickém prostoru EU se považuje za poražené při změně systému, nedůvěřuje politickým stranám a tuto nedůvěru spojuje se zásadní skepsí k politice. V těch zemích, ve kterých vykazuje obyvatelstvo nejnižší důvěru k politickým stranám a demokratickým institucím, jsou lidé se svou demokracií také nejvíce nespokojeni. Nevěří, že by svých chováním mohli změnit reálnou politiku a angažují se zřídka. A v těchto zemích je korupce rozšířená jak mor, neboť skeptičtí, od politického dění odvrácení občané nekontrolují dostatečně politiky, třímající kormidlo moci.

Politické strany jsou v obyvatelstvu zakotveny pouze povrchně: mají málo členů, voličská přelétavost je značná, většina stranických systémů je proto nestabilní. V důsledku lability stranických systémů pak padají často předčasně vlády, neboť se drobí a přeskupují strany, které jim mají v parlamentu jistit většinovou podporu.

Vytvoření a upevnění vitální, svéprávné a politicky angažované občanské společnosti bude zjevně ještě trvat desetiletí. Samostatnost v myšlení a jednání a občanská angažovanost se nedají nařídit shora, musí se rozvíjet a uzrávat, a mnohé nasvědčuje, že se naplní prognóza sociologa Dahrendorfa (1990), že pro dozrání občanské společnosti bude potřeba dvou generací či dokonce šedesáti let.