Přečtěte si rozhovor s pravou rukou premiéra pro otázky EU Tomášem Prouzou o české tvrdohlavosti, zklamání z Unie a receptu na uprchlickou krizi, který vyšel v časopisu Respekt.

„Přiletěli jsme ve tři hodiny ráno,“ vysvětluje s úsměvem Tomáš Prouza, proč stanovil termín rozhovoru až další den v devět večer. Když dosedne na židli, objednává si dvojku vína a přemýšlí, jak odpovědět, proč se vlastně summity lídrů půlmiliardové velmoci odehrávají v hodinách, když už je zvykem chodit spát. „Premiéři mají přes den spoustu jiné práce a navíc noční jednání vypadají efektně,“ culí se Prouza. Ať už jsou důvody jakékoli,
tentokrát měli šéfové vlád EU na stole agendu, která nikomu politické body patrně nepřinese. Asi i proto je česká pozice zralá na důkladné vysvětlení.

Objevují se hlasy, že krize kolem uprchlíků ohrožuje samu existenci Evropské unie. Myslíte si to taky?

Nemyslím. Po jednání Evropské rady se všichni usnesli, že je třeba konečně začít dělat důležité věci. Předtím to vypadalo jinak. Všichni byli na sebe nepříjemní a jeden obviňoval druhého.

Kde se takhle mluvilo?

Na dálku, v médiích. Třeba výroky rakouského kancléře Faymanna na adresu střední Evropy: „Vy východňáři nevíte, co je solidarita, my vám sebereme peníze!“ Říkalo to i pár německých politiků včetně ministra vnitra. Celé to odkrylo strašně velký rozdíl „Západ versus Východ“, který byl, myslím, hodně potlačovaný.

Dříve, třeba při řecké krizi, spolu takhle státy nemluvily?

Ne, ale při řecké krizi to bylo sedmadvacet vůči jednomu. Všichni věděli, že Řekové nedodržují, co slíbili, a je potřeba je přitlačit k tomu, aby konečně začali něco dělat. Tady najednou má každá země jiný problém. Řekové, Italové, Maďaři a teď už i Chorvaté jsou zahlcení, nevědí si rady. Němci na jednu stranu říkají: „My to zvládneme,“ ale přitom jejich domácí nejistota strašně roste.

Z čeho tak usuzujete?

Čtu německá média a mluvím s lidmi. V úterý jsem byl v Mnichově a slyšel jsem, že tamní rétorika je jiná než ta, co zní z Berlína. Čili ono těch emocí je strašně moc. Podle mě si spousta zemí uvědomuje, že situaci nezvládají, ale nechtějí to přiznat. Německo to nikdy nebude chtít přiznat. Proto si myslím, že středeční schůzka premiérů byla strašně důležitá. Všichni si řekli, že je potřeba situaci zklidnit a opravdu začít dělat potřebné věci – jako zmobilizovat peníze a poslat je do Turecka, Jordánska a Libanonu, kde je uprchlíků brutálně nejvíc.

Proč se taková schůzka neodehrála dřív?

Myslím, že jsme se zbytečně zasekli na nesmyslné debatě o kvótách na přerozdělování uprchlíků. Celé kvóty byly vlastně jenom snahou říct Italům a Řekům: „Ano, když vy začnete dělat to, co máte a na co jste doposud kašlali, tedy registrovat lidi, brát jim otisky, zapisovat je a nějak je procesovat, tak my potom ty lidi rychle dokážeme poslat dál.“ Nikomu ale nedošlo, jak to bude citlivé. Na červnové Evropské radě se řešilo rozdělení čtyřiceti tisíc lidí do pětisetmilionové Evropy, což je věc, o které se dalo mluvit tři minuty. Přitom se o ní mluvilo celou noc se šílenými emocemi, kdy italský premiér křičel na několik jiných premiérů a prezidentů.

Měli bychom ale dodat, že přece i kvůli nám, Česku, se ta věc nevyřešila za tři minuty. My jsme navržené kvóty odmítli.

Šlo o to, že není vhodné, aby tuto věc řešila Evropská rada, kde sedí premiéři nebo prezidenti a rozhoduje se konsenzuálně. Záměr po neúspěšném červnovém jednání tedy zněl, že dohodu uzavřou ministři vnitra, na jejichž jednání se rozhoduje hlasováním, a premiéři se pak budou věnovat skutečně důležitým věcem. Celé dohadování na Radě ministrů vnitra pak skutečně trvalo hodně krátce. Čili naopak si myslím, že bylo velmi pragmatické nechat rozhodnout ministry vnitra a hlavně jít dál.

To zní, jako by vám vyhovovalo, jak jsme byli přehlasováni.

Zmínilo se už na začátku, že dojde k většinovému hlasování. Na tom nešlo nic změnit. Používá se relativně zřídka, ale je to standardní nástroj. My jsme ale upozornili, že kvóty nebudou fungovat, v ničem nic nepřinesou a že to prostě budeme říkat nahlas do poslední chvíle a necháme se přehlasovat než nakonec kývnout na nějaký kompromis, kterému bychom nevěřili.

Jak časté je silové hlasování?

Je časté u běžných provozních věcí, ale u těch, které jsou politicky citlivé, se používá velmi zřídka.

Kdy naposled?

Poslední takovou citlivou věcí bylo hlasování o emisích automobilů v roce 2009, kdy bylo přehlasováno Německo, které chtělo výrazně měkčí limity. Čili používá se občas i pro věci, které mají velké ekonomické dopady ve chvíli, kdy není ochota ke kompromisu. Snaha je vždycky ten kompromis najít.

Ještě k samotnému jednání: věděli jste předem, že Poláci zvednou ruku pro kvóty?

Věděli, říkali nám to několik dní dopředu. Celkem logicky nám i vysvětlovali, proč ten názor změnili, čili pro nás to nebylo žádné překvapení.

Jak je možné, že pro ministra Chovance to překvapení bylo? Nebo aspoň se tvářil překvapeně.

Je otázka, jak to komunikovala polská ministryně vnitra. Na druhou stranu věděli to ministři zahraničí, věděl to premiér.

Je otázka, jak jste to komunikovali vy, proč jste ministru Chovancovi o plánech Poláků neřekli…

Nevím, jak mu to komunikovali jeho kolegové, ale polské rozhodnutí bylo jasné z jednání už zhruba dva dny před Radou ministrů vnitra.

Jak moc tento nesoulad narušuje spolupráci uvnitř Visegrádu? Někteří lidé včetně vicepremiéra Babiše mluví o tom, že Visegrád de facto přestal existovat.

Konec Visegrádu je takový folklor, který se objevuje třikrát do roka. Nestalo se nic neobvyklého. Prostě někdy mají jiný názor Poláci, někdy Maďaři, někdy my a někdy Slováci, to je ve Visegrádu naprosto běžné a já té emoci moc nerozumím. Netradiční by bylo, kdybychom názory neznali dopředu. Standardem Visegrádu je, že pokud někdo dojde k jinému závěru, než má zbytek, tak to ostatním oznámí a vysvětlí proč.

Ještě se vraťme k úternímu hlasování ministrů vnitra. Z jakého důvodu jste si nedokázali zajistit blokační menšinu? Přece pokud jsou kvóty tak nesmyslné, jak říkáte, tak by to nemělo být těžké.

Pohled řady zemí je podobný jako náš, ale jejich závěr byl: „Je to nesmysl, neztrácejme tím čas, a pokud možno se tomu moc nevěnujme.“ Zatímco my jsme říkali: „Je to nesmysl a chceme nahlas říkat, že to je nesmysl.“ Čili pohled stejný, ale výsledek té analýzy opačný. Pro řadu zemí nebyly kvóty natolik důležité, aby šly kvůli nim do konfliktu. A pak blokační menšinu prostě neseženete.

Co bylo pro nás tak zásadní, že jsme do konfliktu šli?

Myslíme si, že musí být pravomocí státu rozhodnout, kdo přichází na jeho území a za jakých podmínek. To je základní premisa, která je pro nás hodně silná. A druhá věc – prostě máme pocit, že tato vypjatá situace je strašně snadno zneužitelná různými podivnými xenofoby, kteří říkají: „Podívejte se, zase už nám Brusel něco diktuje.“ Proto chceme, aby šlo o rozhodnutí české vlády.

V čem je česká situace jiná oproti Polsku, Pobaltí nebo Bulharsku?

Právě v Pobaltí se rozhodli, že nechtějí jít do konfliktu. Speciálně pro ně je nebezpečné být v konfliktu s Německem, protože Evropa je pro ně dnes garancí bezpečnosti. My jsme ve výrazně luxusnější pozici, můžeme si dovolit do toho konfliktu jít výrazně víc.

Jak víte, že si to můžeme dovolit?

Nejsme na hranici s Ruskem, a tudíž ani v takovém akutním ohrožení. Strategická rozhodnutí Pobaltí řadu let zpátky, jako byl vstup do eurozóny, směřují k co nejpevnějšímu provázání s Evropou jako celkem.

Věta, že si můžeme dovolit jít do konfliktu s Německem, zní docela provokativně. Nemáme hranici s Ruskem, máme ji ale s Německem. Jsme na něm ekonomicky závislí.

To ano, ale zároveň si myslím, že Německo není mstivá země. Naše vztahy s Německem jsou tak dobré a provázané nejen na úrovni Praha-Berlín, ale i Praha-Mnichov, Praha-Drážďany, že můžeme mít odvahu říci, když se nám něco nelíbí a s něčím nesouhlasíme, aniž by nás to něco stálo.

Zmiňoval jste výroky Rakušanů a Němců, že bychom mohli přijít o peníze z eurofondů. Jak ta věc reálně hrozí?

Nehrozí vůbec, není pro ni žádný právní základ. Ty peníze jsou natvrdo rozdělené pomocí legislativy, jež říká, kolik peněz která země eurozóny do roku 2020 dostane. Není šance ani způsob, jak tyto peníze zemím, které je dostávají, vzít.

Co je vlastně na té úvaze špatné? Eurofondy jsou výrazem solidarity uvnitř EU . Teď Německo potřebuje podobnou solidaritu od nás. Pokud se jí nedočká, je logické použít solidární peníze ze solidárních eurofondů.

Tohle by platilo, kdyby český postoj byl: „Postavíme kolem České republiky zeď, nikoho sem nevezmeme a o nikoho se nepostaráme.“ Ale tak to přece není. Říkáme, že jsme ochotni se postarat minimálně o ten počet lidí, který nám EU navrhuje. Jen prostě chceme, aby to bylo naše rozhodnutí. Ne že solidarita bude to, co nám někdo přikáže.

Nejde o příkaz, ale demokratické rozhodování podle známého klíče, který jsme akceptovali.

Ano, to víme my dva, ale když budu politik, který má preference něco mezi dvěma a sedmi procenty hlasů a budu si chtít nahonit další body, tak to je přesně tahle linka bruselského diktátu, na niž okamžitě najedu. Někteří to už začali dělat.

V Deníku Referendum vyšel rozhovor s ministryní práce Marksovou, kde se svěřila se svým obrovským rozčarováním z EU . Říká, že kdyby se jí někdo zeptal, jak by jako zastánkyně Unie obhájila její chování v uprchlické krizi, nevěděla by, co na to má vlastně říct. Co byste jí doporučil?

Nebylo by to úplně jednoduché, protože i já si myslím, že Evropská unie v řadě věcí zaspala, strávila řadu měsíců v diskusích o věcech, které nejsou důležité. Ale možná jsme ten šok potřebovali, možná jsme potřebovali zažít zavírání hranic Schengenu. Možná jsme potřebovali zažít to, že najednou ze dne na den sem začnou proudit desítky tisíc lidí. Díky tomu se konečně můžeme začít bavit o tom, že je potřeba najít miliardy eur na řešení situace. Díky tomuhle šoku jsme zjistili, že je potřeba mít výrazně tvrdší návratovou politiku. To mimochodem bude další velký šok, protože pokud chcete být schopni vracet lidi, kteří azyl nezískají, a nenechat je načerno v Evropě, tak to prostě znamená mít schopnost shromáždit je někde v detenčním zařízení, jednoho dne je proti jejich vůli posadit do letadla nebo na loď a odvézt je ven. To budou scény, které vlastně v Evropě nikdo nechce moc vidět. Na druhou stranu ještě před čtyřmi měsíci si tady nikdo neuměl představit scény, které teď vidíme v Maďarsku, Rakousku nebo Chorvatsku. Prostě ty davy lidí, kteří bez jakýchkoli zábran proudí Evropou.

Ministryně Marksová si také stěžuje, že s námi západní státy nic nekonzultovaly, postavily nás před hotovou věc. Co s námi měly konzultovat?

Dialog běžel, měl však běžet lépe. Například o rozhodnutí Němců zavřít hranici s Rakouskem jsme se dozvěděli z tiskové konference německého ministra vnitra. Tohle se ještě nikdy předtím nestalo a vždycky jsme podobné věci věděli s předstihem. Zřejmě to bylo dáno stresem, kdy Němci sami nevěděli, jak se k situaci postavit. Komunikace chyběla, ale byl to spíše problém Německa, ne celé Evropské unie.

Co pro Česko vlastně z celého ujednání vyplývá?

Kdyby se dělilo celých 120 tisíc uprchlíků, jak zněl původní plán, tak by na nás připadlo 2978 lidí. Nakonec je ale číslo k rozdělení výrazně menší. Na nás tedy připadají necelé dva tisíce. Podmínkou rozdělení však je, že musí začít fungovat hotspoty v Řecku a v Itálii.

K Řecku se ještě dostaneme, zůstaňme zatím u Česka. Jak tady tyto lidi udržíme? Jak je budeme motivovat, aby neodcházeli?

Ve chvíli, kdy projdou azylovou procedurou, nabídneme jim integrační kurzy, intenzivní kurzy češtiny. Už dnes přichází spousta zaměstnavatelů s nabídkami práce pro uprchlíky s určitou kvalifikací. Řada firem nabízí také ubytovny. Čili klíčové je dostat ty lidi co nejdřív do standardního života, aby získali práci a děti začaly chodit do školy. Tak vypadá naše motivace směrem k nim. Otázkou ale pro mě zůstává, jestli motivace bratrance z třetího kolena v Mnichově nebude výrazně silnější.

Co se stane, když bude a navzdory přidělení do Česka odejdou jinam?

Ten systém není doladěný. Zatím máme jen návrh Evropské komise, že by ti lidé měli získat pracovní povolení pouze pro zemi, kam byli posláni. Čili můžou pracovat v Česku, a když utečou do Německa, můžou tam být legálně tři měsíce jako turisté. Pokud tam ale začnou pracovat, poruší podmínky azylu a hrozí jim deportace domů.

Jak si budeme „své“ uprchlíky vybírat?

Nelze říct, že chceme samé svářeče s maturitou, to nepůjde. Existuje možnost bezpečnostní kontroly. Ten systém by měl vypadat tak, že každá země dostane seznam lidí, kteří jsou v uprchlickém táboře registrovaní, pošleme tam naše experty, především bezpečáky, kteří budou dělat s uprchlíky pohovory. Začnou dohledávat jejich bezpečnostní historii, a pokud získají pocit, že je tam jakékoli bezpečnostní riziko, tak řekneme: „Ne, tohoto člověka do České republiky nechceme“ a škrtneme ho ze seznamu. Buď si ho vezme jiná země, nebo zůstane v Řecku, případně v Itálii.

Kdy budeme moci do táborů odjet a začít si mezi migranty vybírat?

Hlavně musí Řecko a Itálie své tábory zřídit, aby fungovaly. Své lidi provádějící pohovory už máme připravené, jsou schopni zítra odjet. Zatímco Italové mluví o tom, že první hotspot budou mít připraven v řádu dvou tří týdnů, Řekové žádné termíny neříkají. Myslím si, že Řecko bude problém.

Co bude s těmi stovkami tisíc lidí, kteří přišli v uplynulých měsících do Německa? Zůstanou tam?

To bude záležet na Německu a jeho kapacitě. Mělo by je vracet do první evropské země, do které přišli, a tam by se mělo rozhodnout. Je to ovšem drahé, nepraktické a složité.

Návrat stovek tisíc lidí zpět do Řecka je vzhledem k jeho možnostem a neochotě zcela nereálný.

Proto říkám, že to nemůže fungovat. Prostě Němci dnes říkají: „Když už tady jste, tak s vámi azylovou proceduru uděláme rovnou a nebudeme vás vracet.“ To je to známé pozvání kancléřky Merkelové pro všechny.

Jak bude Česko reagovat, když Evropská komise přijde za nějaký čas s novými čísly?

Jean-Claude Juncker už avizoval, že komise bude chtít přijít s nějakým trvalým relokačním mechanismem. Má být postaven tak, že kdykoli přijde nějaká vlna, třeba z Ukrajiny, tak budeme moci tento mechanismus aplikovat. To znamená, když nebude některá hraniční země problém zvládat, budeme lidi posouvat do dalších států. Myslím ale, že bude obrovský problém takový plán protlačit. Řada zemí se bojí nikdy nekončícího řetězce běženců, kteří by nekontrolovaně přicházeli.

Jenže oni přicházejí. Přes zimu se proud asi výrazněji omezí, na jaře však zřejmě začne znovu, protože situace v Sýrii nespěje k rychlému řešení. Takže co se bude dít?

První úkol je dotáhnout dohodu o tom, co jsou bezpečné země. Pořád mluvíme o Syřanech, ti ale tvoří menšinu mezi lidmi, kteří přicházejí. Mezi žadateli o azyl je spousta lidí z Kosova, Albánie, Černé Hory, což jsou naprosto bezpečné země, přitom produkují téměř polovinu žadatelů o azyl. Ve chvíli, kdy ta čísla snížíme o polovinu tím, že tyto lidi rovnou pošleme zpátky, tak je půlka problému najednou pryč. Zadruhé musíme dát dohromady dost peněz a začít investovat do táborů v Turecku, Libanonu a Jordánsku. Zaplatit elektřinu, kanalizaci, školy a tak dále. Řada z těch lidí by do Evropy nešla, pokud by měli aspoň malou naději, že můžou zůstat v regionu za trošku slušných podmínek.

Víte jistě, že Turci rozsáhlé investice umožní? V jejich zájmu není udržet uprchlíky na svém území.

Nevíme, proto taky začátkem října přijede turecký prezident do Bruselu, aby se s ním o tom vedla debata. Pokud dnes někdo může být problém v řešení, tak je to Turecko. Proto musíme být připraveni na masivní investici. Prostě nebavíme se o desítkách a stovkách milionů, bavíme se o miliardách. Na druhou stranu si myslím, že je smysluplnější investovat miliardy do Turecka, pakliže ten systém bude fungovat, než investovat výrazně víc peněz do lidí, kteří přijdou až sem.

Hodně se hovoří o tom, že Řecko nedokáže uchránit své hranice. Jak by ale měli uchránit proti běžencům hranici rozdrobenou do mnoha ostrovů?

U námořní hranice, a speciálně v Řecku, je to nereálné. Je nicméně možné uprchlíky identifikovat, zapsat, dopravit je do uprchlických táborů. Prostě dnes spočívá selhání ochrany hranic v tom, že uprchlíci projedou čtyři pět zemí, než se jich někdo poprvé zeptá: „Dobrý den, kdo jste?“

Řekové běžence na ostrovech evidují, jen je pak nechávají odplout do Atén a oni volně odcházejí dál do Evropy.

Nemůžou odjet do Atén sami. Musí je přesunout do velkých uprchlických táborů, kde budou pod kontrolou. Dnes se jich na Lesbu vylodí tisíc a do uprchlického tábora přijedou dva, to je ten problém. Ano, i tohle řešení bude stát spoustu sil, lidí a peněz. Jestli ale chceme mít pod kontrolou, kdo sem přichází, jinak to nepůjde.

Jak Řekové v Bruselu na tento plán reagovali?

Začali vysvětlovat, jak je všechno strašně složité. Premiér Tsipras je geniální politik v tom, jak umí všem vysvětlit, proč věci nejdou uskutečnit.

Jak zařídit, aby úkoly splnili?

Tlak na ně musí být dostatečně silný, jako byl při vymáhání ekonomických reforem. Italové jsou ochotni potřebné věci dělat, Řekové jsou v tom daleko složitější.

Premiér Tsipras údajně při jednání v Bruselu tvrdil, že zavírání lidí v detenčních centrech, nebo jak se říká v hotspotech, není v souladu s lidskými právy. Je to pravda?

Byla to součást jeho argumentace. Prohlašoval, abychom pomohli těm lidem dostat se do jejich cíle.

Jak potom ale chcete jeho přístup změnit?

Půjde o porušování pravidel, po němž musí přijít sankce. A to je proces, který obvykle státy EU nechtějí absolvovat. Ale i naopak – plnění úkolů bude znamenat velké finanční investice. A Řekové nejsou v situaci, kdy by peníze nepotřebovali.

Pořád do Evropy víc lidí přichází, než s kolika je schopná vyřizovat azylové řízení a neúspěšné vracet. Kdy se tento poměr překlopí?

Ve chvíli, kdy začneme ty lidi vracet.

A kdy to podle vás bude?

V první řadě je nesmíme nechat mizet mimo systém. Dnes nejsme schopni lidi dohledat, nevíme o nich, kde se pohybují. Také existuje spousta jednoduchých triků, jak se vyhnout deportaci. Třeba se dostavíte na místo, odkud máte být odvezeni, ale jedno z dětí zapomenete u kamarádů. V té chvíli nemůžete vrátit neúplnou rodinu.

Dobře. Kdy však očekáváte, že celý systém zafunguje a Unie dostane příliv utečenců pod kontrolu?

Bude to o dvou věcech. Zaprvé je musíme začít vracet a také musíme aktivně komunikovat, že je vracíme, protože dnes mají pašeráci lidí jednoduchý marketingový příběh: „Podívejte se, všechny vás vezmou. Zaplaťte mi tisíce eur a já vás odvezu do Evropy, pohoda.“ Když se ale v médiích objeví příběhy, jak dáváme neúspěšné žadatele proti jejich vůli do letadel a posíláme je pryč, tak spousta lidí začne přemýšlet, jestli jim cesta za to riziko stojí.

Ale kdy se to stane? Chtěl bych slyšet váš odhad.

Během listopadu budeme mít seznam bezpečných zemí původu i tranzitu a v té chvíli jsme schopni celou proceduru zrychlit. Dnes stojí řešení také na tom, že nejsme v EU schopni se dohodnout, jestli na tom seznamu má být Turecko.

Co říká česká vláda?

Jestliže je Turecko kandidátským státem, tak musí být pro uprchlíky bezpečnou zemí.

Jaký ohlas má v Unii vlastně maďarské řešení, tedy plot na hranicích?

Většina lidí z evropských zemí, se kterými jsem mluvil, maďarský plot chápe. Prostě ty masy lidí nikdy neměly do Maďarska dojít. Maďaři se jen brání selhání systému, byť velmi důrazně. Když ale Španělé stavěli plot, nikdo tolik nekřičel, tam jsme všichni chápali, že Španělé chrání vnější hranici.

Maďaři už však stavějí plot i na vnitřní hranici EU směrem do Chorvatska. Vadí vám to?

Myslím, že pro Maďarsko to byla jediná šance, jak nebýt zahlceni desítkami tisíc lidí, se kterými si nevědí rady. Maďaři argumentují pravidly, jež tady stále platí, jen se v řadě států nedodržují. Když se podíváte na debaty kolem ekonomické záchrany Řecka, kdo první hlasitě říkal, že se pravidla musí dodržovat? Němci. A tady najednou, u jiné oblasti, říkají: „Možná, jednou, třeba.“

Maďarské řešení je klasickým přehozením problému na někoho jiného. Kdyby tohle udělali v EU všichni, tak by Evropa vypadala hodně jinak. Tohle vás neznervózňuje?

Mě znervózňuje to, že Řekové dostávali stovky milionů eur na to, aby hranici chránili, aby se o ty uprchlíky starali, aby je registrovali, protože je to jejich zákonná povinnost. Přitom ji neplní. To samé Italové.

Vy však přece víte, že dnešní azylový systém byl vytvářen na úplně jiné počty uprchlíků, než máme dnes. Proto nerozumím té pozici Česka: ostatní školíme, co by měli a neměli dělat, sami ale chceme vzít v této bezprecedentní uprchlické krizi jen velmi málo lidí.

Celá věc je primárně o tom, jestli chceme, aby se dodržovala pravidla. A pokud nastane mimořádná situace jako v Řecku nebo Itálii, musím jako stát křičet o pomoc, chtít peníze, nabrat nové lidi, techniku. Nikoli zavřít oči a nic neřešit. A ve chvíli, kdy se mi běženci začnou hromadit, tak ano, budu schopen je nabídnout jinam. Řada evropských zemí má demografický problém pracovní síly a ráda si uprchlíky vezme. Ale musí to být celé organizované.

Nechají si tedy nějaké běžence organizovaně i Češi?

Už se tak děje. U nás letos požádalo o azyl šedesát devět Syřanů a šedesát devět jich azyl dostalo. Čili není to tak, že bychom těm lidem azyl nedávali. Skoro všichni, s nimiž děláme pohovory, ale chtějí do Německa.

Zdroj: Respekt