Chybí nám odpovědi na otázky, jak bude prakticky systém přerozdělování uprchlíků fungovat, tvrdí ministr vnitra Milan Chovanec. A je podle něj otázkou, zda je vůbec rozhodnutí z Bruselu platné...

Na zasedání ministrů vnitra v Bruselu bylo v rámci jednání přistoupeno k hlasování, v němž bylo Česko přehlasováno a byly schváleny povinné kvóty. Jak to, že došlo na hlasování, když bylo předem avizováno, že to není správná cesta?

Rozhodlo se k tomuto kroku lucemburské předsednictví. A to přesto, že lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn den předem na jednání v Praze se státy V4 uvedl, že hlasování pro něj není akceptovatelné. V takovýchto politických otázkách se přitom nikdy nehlasuje. I náš velvyslanec Martin Povejšil mě ujistil, že si takovou situaci za poslední tři roky určitě nevybavuje. Nicméně v rámci jednání se nás Lucemburčané přeptali, zda je pro nás kompromisní text návrhu akceptovatelný. My setrvali na svém dlouho opakovaném postoji, že nejsme schopni přijmout povinné kvóty. Padla tedy otázka, zda jsme ochotni hlasovat, což jsme také odmítli. Přesto se k tomu předsednictví Unie rozhodlo a byli jsme přehlasováni.

Základní myšlenkou tedy je, že nebude možné udržet uprchlíky na daném území?

Hlavní myšlenkou je, že povinné kvóty problém s migrační vlnou nevyřeší, ale naopak vyvolají další migraci. Relokační mechanismus ve svém důsledku zapříčiní jediné – že se zvedne dalších několik set tisíc nebo více lidí a pokusí se migrovat do Evropy. Pilotní projekt v minulosti ukázal, že povinné kvóty nefungují, přesto se k nim Evropa nyní uchyluje bez toho, aby přijala opatření, která fungovat budou.

Měli jsme pro jednání připraven nějaký kompromisní protinávrh?

Ten je obsažen v tom, co pořád opakujeme. Tedy že se musejí přijmout opatření jako důsledná návratová politika, investice do uprchlických zařízení v zemích, odkud sem imigranti proudí, či zahájení vojenské operace. A zároveň říkáme, že se zodpovědnosti nezříkáme a že pomáhat uprchlíkům chceme, ale na základě dobrovolnosti, a to i z jejich strany, aby nebyli nuceni končit v zemích, kde být nechtějí.

Máme nějaký manévrovací prostor, jak ještě současný vývoj zvrátit?

My nadále trváme na tom, abychom dostali odpovědi od Evropské komise na základní otázky, které se systému kvót týkají. Zmého pohledu jsme totiž schválili cosi, co působí jako prázdný dům bez oken a bez nábytku, a chybí návod, jak v něm tedy bydlet. Jak se třeba postavit k tomu, že bude uprchlík povinně přidělen k nám, ale rodinné vazby má do jiné země Unie? Budeme mu bránit ve sloučení s rodinou? Neporušíme tím listinu základních práv? Vágní odpověď na to, jak je udržet na daném území, že nebudou mít možnost čerpat sociální dávky v jiném než „přiděleném“ státě, také nestačí. Uprchlíkům o sociální systém často nejde, ale jdou za rodinou. Třeba Německo chce přijmout až osm set tisíc uprchlíků a k těm pak budou přicházet násobky lidí, kteří budou požadovat sloučení rodin, což je zcela legální imigrace. A jsou tam i otázky, zda je vůbec rozhodnutí ministrů platné. Nebo zda nejde o legislativní opatření, když bylo v podstatě přijímáno legislativním procesem. Pak by ho aleměly schvalovat jednotlivé národní parlamenty.

V čem vidíte neplatnost rozhodnutí?

V návrhu figurují různé počty osob v imigrační vlnou postižených zemích – Řecku, Itálii a také Maďarsku. Ty ale neodrážejí skutečný stav. Uprchlíci v nich nezůstávají, migrují dál. Třeba u Maďarska, i když ve finále je to vedené jako rezervní kvóta, se mluví o přerozdělení 54 tisíc lidí. Tolik jich tam ale přece není. Je tedy ten dokument platný, když obsahuje imaginární čísla?

Vláda už před jednáním avizovala, že napadnout rozhodnutí rady ministrů u soudu není na pořadu dne. Nejsou přesto tyto pochybnosti o jeho platnosti natolik závažné, aby se tento postup zcela nezavrhoval?

Vláda se takto rozhodla a já nemám mandát trvat na nějakých soudních řízeních. Ale rozhodně trvám na těch odpovědích na naše otázky. To je i úkol vrcholného summitu a dalších jednání. Musí třeba začít fungovat hotspoty, kde uprchlíci skutečně zůstanou do zahájení azylového řízení a nepoženou se dál. A třeba v Řecku v podstatě nic takového nemají a podle našich informací i střediska, která alespoň částečně fungovala, teď okolo řeckých voleb a sestavování staronové vlády ještě více omezila činnost. Ta země zkrátka neplní podmínky Schengenu, a to do ní z evropských fondů putovalo přes půl miliardy eur právě na azylovou politiku.

Zdroj: Lidové noviny