ČSSD v médiích - P. Mertlík: Ekonomický růst by měl vydržet několik let

Ekonomický růst by měl vydržet několik let a podle ekonoma a někdejšího ministra financí Pavla Mertlíka nastává ideální čas pro to, aby tu do tří let byl vyrovnaný státní rozpočet. Současně ale propaguje vyšší daně, aby bylo možné zlepšit fungování veřejného sektoru, který pokládá za největší brzdu budoucího vývoje. Protože je Mertlík poradcem premiéra Sobotky pro průmysl a finance, jde vlastně o pohled do makroekonomické kuchyně ČSSD.

* Česká republika po dlouhé době vykazuje rekordní růst. Všechny, včetně ministerstva financí, to překvapilo. Vás také?

 Skutečnost je doopravdy vysoko nad očekáváním analytiků. Na druhé straně se Česká republika pouze připojila ke skupině zemí visegrádské čtyřky, případně ještě Slovinska, kde je růst obdobně rychlý už nějaké čtyři roky. My jsme byli jedinou výjimkou. A zaplať Bůh, že k tomu konečně došlo.

 * Co je vlastně příčinou tohoto vzestupu?

 Je to hlavně psychologická změna. Těžko říct, jaký má kořen, může to souviset se změnou vlády před dvěma lety, ale to je jen jedno z možných vysvětlení. Když se podíváme na situaci let 2012 a 2013, kdy ekonomika mírně klesala, tak situace podnikového sektoru byla v podstatě stejná jako nyní. Zejména průmyslové podniky velmi rychle restrukturalizovaly byznys a dokázaly vytvářet dostatečný zisk, ale neinvestovaly. Proto se držím starého dobrého Keynese, který v této souvislosti mluví doslova o podnikatelských pudech. Ty tuto komunitu zachvacují občas negativním a občas pozitivním směrem. Bývají to kumulativní procesy, a když skupina významných podnikatelů začne investovat, ostatní se přidávají. To, že teď je náš růst rychlejší, je zčásti dáno tím, že intenzita investiční aktivity soukromého sektoru je vysoká a dohání se, co bylo několik let zanedbáváno.

* Ekonomové tvrdí, že za problémy může regulace české i evropské ekonomiky.

 To je ale v každé zemi jiné. Řada regulatorních opatření je sice na úrovni EU, ale například regulace trhu práce se diametrálně liší. Existují případy jako Řecko, které se až teď zavázalo, že s tím začne něco dělat. Česká republika, i přes veškeré problémy, patří k zemím s poměrně liberálními podmínkami. Pak tu jsou státy, které jsou jinde – Dánsko nebo Švédsko –, kde je možné zaměstnance propustit bez udání důvodů z hodiny na hodinu, což velice zpružňuje trh práce. Ale i naše dvou- či tříměsíční ochranná lhůta oproti 12 měsícům leckde na jihu Evropy je pro podnikatele docela komfortní. I když by šlo omezit ochranu na úrovni podniků a kompenzovat ji zvýšením pomoci od státu. Tak jako tomu je právě ve skandinávských zemích. Ani z hlediska byrokracie na tom nejsme tak špatně. Státní správa funguje vcelku slušně, a když poměry srovnáme s evropským průměrem, jsme přece jen pružnější. Proto si nemyslím, že zrovna regulace a byrokratizace jsou u nás fundamentální bariérou růstu. Tu bych viděl v nedostatečné poptávce a opatrném postoji investorů. Čemuž výrazně „napomáhala“ restriktivní politika, kterou dřívější vlády mírně předávkovaly.

 * Může vůbec stát dnes nějakým cíleným opatřením dál podpořit růst? Podle vídeňského ekonoma Zdeňka Kudrny k němu v Česku chyběla hlavně politická stabilita a tím i potřebné reformy.

Nemyslím, že to je to jediné, ale i tak se s kolegou Kudrnou shodnu, že v politicky nestabilních poměrech žádný růst být nemůže. Za chaosu nikdo nebude utrácet peníze. Buď bude šetřit, nebo je začne vyvážet do zahraničí. Politická stabilita ale může přispět jak k reformám, tak i k tomu, že se příležitost prozahálí. Nejhlubší reformy se obvykle dělají pod tlakem špatné hospodářské reality a nebývá to nejlepší doba pro ekonomický růst.

* Vyšší růst znamená vyšší rozpočtové příjmy. Ministr financí Andrej Babiš pro příští rok připravuje 70miliardový deficit. Neměl by se stlačit více?

Jde o dvě procenta HDP a deficit sám o sobě není příliš velký. Rozhodně by se neměl zvyšovat, spíše naopak. Zejména s ohledem, jak vypadá měnová politika ČNB. Ta je extrémně uvolněná a v této situaci je čas začít fiskálně přibrzďovat. Takže proti snížení deficitu bych nebyl. Je tu strategický rozměr – pokud růst vydrží, a pro nejbližší léta není důvod očekávat, že by vydržet neměl, je ideální čas, abychom se pustili do restrukturalizace veřejných financí. A dosáhli alespoň cyklicky vyrovnaného rozpočtu. Země, které bez výkyvů rostou, například Švédsko, mají přebytkový rozpočet. Když máme čtyřprocentní růst, tak je možné i náš deficit během nějakých tří let vcelku citlivě, pro ekonomiku i ze sociálního hlediska, odstranit.

* Ministr financí Andrej Babiš slíbil, že zlepší výběr daní, a jeho vlajkovou lodí je elektronická evidence tržeb.

Jde o snahu evidovat pohyby peněz v těch oblastech národního hospodářství, kde notoricky dochází ke krácení tržeb. To je rozumné, ale nakolik je vybrané technické řešení správné, si neodvažuji posoudit. Ačkoliv je krácení tržeb významné, velké daňové úniky nevznikají v drobných provozovnách. Když se podíváme na vývoj státního rozpočtu, tak nejvyšší rozdíl mezi plánovaným inkasem a realitou je u daně z příjmů fyzických osob. Jsme zase v situaci, kdy osoby samostatně výdělečně činné pobraly k 1. červenci na daňových bonusech více, než zaplatily do státního rozpočtu. Ale nejpozoruhodnější je to, co souvisí s růstem, a to je vývoj DPH a spotřební daně. Ty jsou na roční alikvótě, na nějakých 58 či 59 procentech, nicméně tohle pěkné číslo kalí skutečnost, že rozpočet byl kalibrován na růst nad dvěma procenty, my ale jsme téměř na dvojnásobku.

 * Co platí z výroků ČSSD, že pokud ministr Babiš s plány na vyšší výběr daní neuspěje, přijdou na řadu sociálnědemokratické náměty, třeba sektorová daň?

 Netuším, jaké jsou nálady ve vládě…

 * Jste přece premiérův poradce...

To spočívá v tom, že týdně předkládám stanoviska k jednomu či dvěma materiálům, které jdou do vlády. To, na co se mě ptáte, je čistě politická úvaha. Pokud jde o sektorové daně, je to podle mě mrtvá věc. Ani premiér nemluví o nich, ale o zvyšování daní jako takových. Já sektorovou daň pokládám za problematickou záležitost. Vezměte si telekomunikace, na něž také měla dopadnout. Nejde ale jen o společnosti jako O2, ale i stovky a tisíce firem, které podnikají ve stejném odvětví, často nejrůzněji specializované, a ty už obratem patří k těm středním či malým. Pak sektorová daň nemá žádný smysl. Dosáhnout na ty velké lze jedině tím, že by daň z příjmů podniků byla progresivní, zřejmě dvoustupňová. Tak tomu je asi ve 12 zemích Evropské unie i v dalších státech. Není to neobvyklý model, má svá pro a proti a asi by ho šlo docela dobře převzít. Čímž neříkám, že je to správná cesta.

* A co výše daní obecně?

Ačkoliv se s veřejnými výdaji občas plýtvá, tak z dlouhodobého hlediska zůstává řada odvětví podfinancovaná. Zejména se to týká mezd ve veřejném sektoru. Když srovnáte mzdy učitelů u nás se mzdami v podnikatelském sektoru, je mezera větší než jinde, a to má velice demotivující vliv. Bylo to dědictví minulosti někdy v roce 1995, ale těžko se to vysvětluje 25 let po změně politických i hospodářských poměrů.

* To ale znamená vyšší daně.

Ano, avšak nemyslím, že musí jít o něco dramatického. Podle loňských údajů Eurostatu máme složenou daňovou kvótu někde mezi 33 a 34 procenty HDP. Podíváme-li se na naše visegrádské sousedy, tak ji mají, s výjimkou Slovenska, kolem 35 či 36 procent. A Německo, které nemá poddimenzovanou státní správu ani zanedbané důchodce, si vystačí s asi 39 procenty. Prostor jít s daněmi nahoru asi o dva procentní body, v horizontu takových čtyř let, existuje a srovnalo by to i deficity.

* Bývalý ministr financí Miroslav Kalousek Ekonomu říkal, že něco takového si mohou dovolit vyspělé země, ale ne my.

To snad platilo v 90. letech a na počátku minulé dekády. V dnešní situaci, kdy jsme plně integrováni s Evropskou unií, už ne. Teď to rozvoj naší ekonomiky spíš brzdí, protože to vede k podrozvinutosti oblasti, kde selháváme nejvíce, a to je efektivnost veřejného sektoru.

* Spíše než zvyšovat daně není lepší cestou omezovat sociální výdaje?

Mně sociální dávky vysoké nepřipadají. Jiná věc je, zda nedochází k jejich zneužívání. Ale v situaci těch, kteří dávky potřebují, starých a nemocných lidí či rodin s dětmi bych být nechtěl. Při srovnání našeho sociálního státu s modelem německým nebo rakouským, což jsou odpovídající vzory, se ukazuje, že ten náš je rudimentární. Stejně jako je účelné uvažovat, zda jsou správně nastavené výdaje sociální, je dobré přemýšlet o tom i u dalších výdajů.

* Třeba?

Česká republika má například jeden z nejefektivnějších systémů záchranné služby, založený na využití vrtulníků. Přitom nejsme horská země s Alpami a jsou i bohatší státy, které drahé vrtulníky nemají. Jde o zhodnocení, jak efektivně naše veřejné výdaje používáme. Tím se systematicky nikdy nikdo nezabýval. Ani u penzí, ani u peněz na dálnice.

* Pokud jde o penze, jde tam peněz dost?

Nechal bych to tak, jak to je s malými pravidelnými úpravami. Úroveň nově přidělovaných důchodů je 15 tisíc až 16 tisíc korun a ty musíte po dobu dvaceti třiceti let valorizovat. Když to spočítáte, vychází, že systém lze parametrickými změnami udržovat tak, aby i za 30 až 40 let, kdy podle odborníků má vrcholit demografická krize, se výdaje na penze ve vyjádření k HDP nedostaly nad ty dnešní německé. A ty jsou zjevně zvládnutelné. Německá ekonomika, i když tam mají ještě horší natalitní situaci než v Česku, si s tím umí poradit. Nastavení důchodů je u nás vcelku rozumné, avšak s tím, že co do míry zásluhovosti na předchozích výdělcích máme jeden z nejplošnějších systémů. Rozpětí mezi nejnižšími a nejvyššími penzemi, když ponecháme stranou extrémy, představuje asi dvojnásobek, a to je málo. Na druhou stranu máme skoro nejnižší míru chudoby v Evropě. Faktem zůstává, že dlouhodobě je důchodový účet v deficitu a penze se musí dotovat z běžných daní. V řadě zemí je to také tak, tam ale jde o záměrné rozhodnutí. U nás to běží samospádem. Nicméně před snížením odvodů na důchody, což je už docela dlouho, byly deficity malé, a tak je otázka, zda právě zde nehledat cestu k nápravě. I když rozumím, že zvyšování nákladů práce není z hlediska podnikání zrovna optimální věc.

 * Jste rektorem soukromé vysoké školy. Někdy se ale tvrdí, že tyto školy vzdělání devalvovaly a že na nich mohou vystudovat i lidé, kterým činí potíže trojčlenka.

 Škoda Auto Vysoká škola nemá přijímací zkoušky. Nicméně zhruba 50 procent posluchačů nedokáže postoupit do druhého ročníku. Kamenem úrazu je převážně matematika. Od zakladatele, jímž je automobilka Škoda, dostala škola jednoznačný cíl: připravovat kvalitní podnikové ekonomy s důkladnou odbornou technickou průpravou, aby byli schopni pracovat v průmyslu. O tom, že se daří určený cíl splnit, svědčí prakticky nulová míra nezaměstnanosti našich absolventů. Není to přitom tak, že bychom vychovávali jen ekonomy pro skupinu Škoda Auto. Na ni připadá zhruba čtvrtina, ostatní se uplatňují jinde, i v zahraničí.

* A jak se vyvíjí celková úroveň vysokoškoláků?

České vysoké školství ve srovnání se světem nepokulhává, absolventi našich škol se výborně uplatňují v zahraničí, řada jich tam působí na nejnáročnějších pracovištích. Rozdíl mezi českými a zahraničními vysokými školami je menší než na nižších úrovních vzdělávacího systému. Největší problém vidím ve zhoršování úrovně základních škol, částečně také ve středních školách, přičemž mladé lidi, kteří přichází na vysoké školy, už v podstatě nezměníte. Navíc v době, kdy studovala moje generace, bylo vysokoškolské vzdělání elitní záležitostí. Dnes máme masové vysoké školství.

* Je to dobře?

Pokud by to bylo špatně, znamenalo by to, že celý vyspělý svět jde chybnou cestou. Základní důvod spočívá v tom, že se prosazuje takzvaná intelektualizace práce. Pro výkon řady funkcí nyní potřebujete mnohem větší rozsah znalostí. Banálním příkladem jsou místa sekretářek či asistentů. V minulosti tam většinou byly jen minimální požadavky na jazykové znalosti. Dnes musí dokonale zvládat dva či tři cizí jazyky a komunikovat s celým světem.

* Průmyslové podniky si stěžují na nedostatek techniků. Vaše škola však vyučuje podnikovou ekonomiku, finance, obchod, marketing, řízení provozu a logistiky... Není to paradox?

Na první pohled ano. Úvahy o založení technické fakulty, které se v minulosti ve Škodě objevovaly, vždy narazily na to, kolik nových techniků firma ročně potřebuje. Když se to totiž rozebere do jednotlivých specializací, jde o malé počty, přičemž výuka takových oborů vyžaduje spoustu drahých technologií. V případě informatiky je situace trochu jiná. Připravili jsme nový obor ve spolupráci s jinou soukromou vysokou školou, a to Unicorn College. Jeho úkolem nicméně nebude vychovávat programátory. Budou to opět podnikoví ekonomové, ale s dobrou průpravou v oboru informačních technologií, kteří dokážou s programátory komunikovat, zadávat jim projekty a kontrolovat je.

* Jde tedy o kombinaci ekonoma a technika?

Chceme vychovávat podnikové ekonomy, kteří mají dobré odborné znalosti včetně technických a chápou potřeby i fungování průmyslového podniku. Pro všechny je proto povinný blok odborných technických předmětů, přičemž například v logistice je ten blok ještě rozsáhlejší. Škoda Auto vždy pociťovala nedostatek ekonomů, kteří by měli přiměřenou průpravu v oblasti technických věd. Takové oborové kombinace jsou na ostatních vysokých školách v České republice velmi řídké. V Německu, od něhož se hodně učíme, je přitom kombinace ekonomického a technického vzdělání rozšířená.

* O přestávkách je před učebnami slyšet hodně ruštiny. Dopadá na vás krize vztahů mezi Evropskou unií a Ruskou federací?

Největší skupinu zahraničních posluchačů tvoří Slováci, Rusové jsou druzí. Ruská krize na nás zatím nedopadala, ale velmi pravděpodobně ji pocítíme v příštím roce. Vyplývá to z poznatků jazykových škol, které připravují zájemce z ruskojazyčných zemí, přičemž tato intenzivní jazyková výuka trvá rok. A počet přihlášek na nastávající akademický rok byl v jazykových školách o polovinu nižší než dříve, což není dáno jen zhoršením politických vztahů, ale také kurzem rublu.

* Nemáte pocit, že se celá Škoda Auto kvůli svým úspěchům odtrhla od české společnosti, že ti skvěle placení lidé už nedokážou pochopit pocity většiny populace?

Dělnické platy ve Škodě jsou o polovinu vyšší, než je národní průměr, a tomu odpovídají příjmy techniků, obchodníků a manažerů. Proto je Škoda jedním z nejžádanějších zaměstnavatelů v České republice, ale situace v jiných velkých a úspěšných firmách, jako například ČEZ, je podobná. Rovněž ve vyspělých západních zemích, kde vývoj tržního hospodářství nebyl nijak přerušen, obvykle platí, že ve velkých korporacích bývá výrazně vyšší platová úroveň, ačkoliv většina pracuje v malých a středních firmách. Škoda není výjimkou. Je příkladem úspěšného koncernu, který za velkou část svého úspěchu vděčí zaměstnancům. Proto se o ně stará a odpovídajícím způsobem je odměňuje.

* Narazili jsme několikrát na Německo. My rosteme, a to i díky napojení naší ekonomiky na německou, ale Evropa prožívá potíže. Existují názory, že za ně svojí hospodářskou expanzí může právě Německo.

S tímto názorem zásadně nesouhlasím. Stačí se podívat, jak se daří dříve problémovým zemím. Ze států eurozóny zaznamenává největší pokrok Irsko. Krizi, ke které tam došlo kvůli přehřátí realitního sektoru, dokázalo vstřebat a vypořádalo se s ní za cenu drastických opatření. I Portugalsko patří k zemím, které za poslední dva roky nejvíce snížily míru nezaměstnanosti. Portugalci po letech stagnace a problémů začali dělat skutečné reformy. Především liberalizovali trh práce. A je to znát, export se jim výrazně zlepšil. Na druhé straně máme Francii a Itálii, kde se ekonomická konkurenceschopnost rok od roku plíživě zhoršuje. Není to nic kritického, stále to jsou velmi vyspělé státy, ale problémy se pomalu kumulují a oni s tím nic moc nedělají. Na rozdíl od Německa, které bylo před patnácti lety považováno za nemocného muže Evropy. Pak přišly reformy pracovního trhu a důchodového systému zvané Hartz IV. Těmi Němci zapnuli nový růstový motor, založený na vzniku takzvaných minijobs. Možná se již trochu vyčerpává, avšak Německo ukázalo, že s problémy se lze poprat reformami. Řekové to mohli, kdyby chtěli, udělat už dávno. Každá země svého štěstí strůjcem a nemyslím si, že by Německo svými úspěchy uvrhlo ostatní do krize. Základem problémů zemí, jako je Řecko, nejsou dluhy. Zadlužení je jen sekundárním dopadem nízké konkurenceschopnosti. Ta byla v případě Řecka nízká i v minulosti a po vstupu do eurozóny se ještě dramaticky snížila.

* Vždyť od eurozóny si všichni slibovali všestranný vzestup.

Finanční trhy podlehly víře, že všechny země platící eurem mají podobné úvěrové riziko. Řekové získali možnost velmi levně si půjčovat, kterou do té doby neměli. Začali toho využívat – a bankéři i další investoři jim vesele půjčovali, aniž si riziko uvědomovali. Zodpovědnost však má v první řadě vláda. Ta musí sledovat, zda jsou makroekonomická čísla v pořádku. V případě Řecka dlouhodobě nebyla, oni to věděli, ale nic s tím nedělali a místo toho zkreslovali statistiku. Nezodpovědná vláda je základem neúspěchu. Naopak stabilní vláda, která řeší problémy, je jediný faktor, který může ekonomice dlouhodobě pomoct. IMIGRACE? JDE O STRUKTURU A KVALITU

* Evropa řeší uprchlickou vlnu. Zejména v OECD přitom tvrdili, že bez migrantů tu nebude růstu, protože kontinent potřebuje pracovní síly. Teď se ale veřejnost uprchlíků bojí.

Jedním z důvodů, proč Evropa roste pomaleji než Spojené státy americké, je skutečnost, že USA dokážou absorbovat mnoho čerstvých pracovních sil. Mají politiku, která do jisté míry omezuje imigraci, ale zároveň efektivně láká mozky z celého světa. Díky tomu a také díky o něco vyšší natalitě jejich populace roste. Amerika je zemí migrantů, je na ně zvyklá a její ekonomice to pomáhá. Ve Švýcarsku bylo nedávno referendum o migraci, přičemž se prosadil názor podporovaný vládou a velkými podniky, že bez imigrantů není například tamní bankovní sektor schopen pracovat. Jsou to ovšem imigranti vysoce kvalifikovaní, většinou Němci a Francouzi.

* Jenže to je něco jiného, nemyslíte?

Je to něco jiného, ale základem je demografická situace. A schopnost vychovat odborníky, které země potřebuje. Když to shrnu: Evropa v podstatě vymírá a bez přílivu pracovní síly neobstojí. Jenže imigrační vlna ve značné míře nereprezentuje pracovní sílu, nýbrž nezaměstnané, neboť ti lidé mají většinou nedostatečné vzdělání a v tom počtu potřebnou kvalifikaci v rozumné době nedokážou získat. Takže imigrace ano, ale je to otázka struktury a kvantity. Kdyby současná imigrační vlna dlouhodobě pokračovala, tak zvládnutelná není.

* Je z toho nějaké východisko?

Obávám se, že odpověď ekonom dát nemůže. To je otázka vysoce politická, do které mají co mluvit i sociologové a odborníci z dalších oborů. Z ekonomického pohledu potřebujeme řízenou imigraci, což ale určitě není odpověď na problémy válečných konfliktů a hladu.

* Není však ta řízená migrace hodně sobecká vůči chudším zemím?

To bezesporu je, ale řízená migrace může ty chudší země i zpětně posilovat. Také u nás si přece klademe otázku, zda je správné poskytovat vzdělání v rámci systému nezpoplatněného veřejného školství, když část – a v některých oborech významná část – absolventů posléze odchází do zahraničí. Můj názor je, že je to dobře. Většina těch lidí totiž neruší kontakty se starou vlastí a například spolupráce našich vědeckých pracovišť se špičkovými zahraničními centry bývá často zprostředkována právě absolventy českých vysokých škol. Lidé, kteří odešli za lepším, obvykle zároveň udržují styky s rodnou zemí a pomáhají transferu myšlenek i peněz. V případě chudších zemí, kde není zakořeněný individualismus, to platí dvojnásobně. Například v Albánii významnou část příjmové strany platební bilance plní peníze, které albánští emigranti zasílají rodinám. Není to jednostranný kanál.

* Řada lidí, se kterými Ekonom mluvil, soudí, že Evropa uprchlíky přitahuje tím, že je tu rozvinutý sociální systém. A dokud se toto nezmění, žádná administrativní opatření nepomohou.

Ve Spojených státech je bezesporu méně rozvinutý sociální systém než ve většině evropských zemí, a přesto se spousta lidí den co den snaží překonat hranici s Mexikem, byť je tam vysoký plot. Tím nechci říct, že by se azylové řízení nemělo zpřísnit, aby lépe odlišovalo ekonomické migranty od těch, kterým doma hrozí pronásledování či vážné nebezpečí.

Zdroj: Euro