Minulou středu zemřel v Praze ve věku 93 let Dalibor Plichta, politolog, novinář, spisovatel a překladatel, někdejší osobní tajemník a zeť Jaroslava Seiferta a jeden z protagonistů polistopadové obnovy sociálnědemokratické strany.

Pocházel z umělecké rodiny: jeho otec byl dirigent a hudební skladatel, bratr scenárista a režisér dokumentárních i hraných filmů. Plichta se narodil 20. prosince 1920 v Českých Budějovicích, dětství a mládí prožil v Ostravě a v Brně, kde v červnu 1940 maturoval na gymnáziu. V prvních poválečných letech monografiemi o Janu Zrzavém (1958) a Mary Durasové (1961), několika dramaty (Mezihra, 1964; Finále nadparády, 1969) a básnickými sbírkami, politologickými spisy Hledání souřadnic. Řízení společnosti a většinový princip (1969) a Basic Elements of the Constitutional Systém (1971) i polemickými publikacemi Rozšiřování NATO a česká politika (1997), Národ a národnost v čase globalizace (1999) či Česká otázka a Evropská unie (2001).

Poslední rozloučení s Daliborem Plichtou se uskuteční v pátek 8. srpna 2014 v 11 hodin v břevnovském klášteře.

Vystudoval Vysokou školu politickou a sociální v Praze; zároveň se politicky exponoval v Čs. sociální demokracii, byl parlamentním zpravodajem jejího brněnského deníku Čin a tajemníkem ústavního výboru Ústavodárného národního shromáždění. Po únoru 1948 se postavil proti sloučení své strany s KSČ, a tak musel z parlamentu i z politického života odejít, nicméně ještě téměř rok pracoval v sekretariátu předsedy Národního shromáždění Oldřicha Johna.

V letech 1950–1968 byl redaktorem nakladatelství Odeon a věnoval se vlastní literární práci. Na jaře 1968 patřil k aktivním účastníkům reformního procesu, podílel se na založení Klubu angažovaných nestraníků i Čs. politologické společnosti, nastoupil jako vědecký pracovník do Ústavu státu a práva ČSAV a začal přednášet srovnávací ústavní právo na Univerzitě 17. listopadu.

S nastupující normalizací však musel odejít z akademické sféry a byl postižen publikačním zákazem. V 70. a 80. letech se živil jako překladatel z francouzštiny a angličtiny; zároveň se stal neoficiálním tajemníkem básníka Jaroslava Seiferta, s jehož dcerou se roku 1984 oženil. Spolupracoval s disentem a koncem 80. let se angažoval v různých nezávislých iniciativách a při obnově činnosti Masarykovy společnosti.

Od listopadu 1989 se exponoval v obnovené Čs. sociální demokracie, stal se členem jejího ústředního výkonného výboru a poradcem předsedy profesora Jiřího Horáka, z jehož pověření připravil návrh stranického programu pro hradecký sjezd v únoru 1993. V letech 1991– 1994 byl ředitelem Masarykovy dělnické akademie.

V následujícím desetiletí rozvinul bohatou publicistickou a přednáškovou činnost, reagující na aktuální politické problémy doby: především ostře polemizoval s postoji sudetoněmeckých krajanských organizací a kritizoval soudobou politiku EU.

Zdroj: Právo