Podle učení církve katolické a některých dalších křesťanských církví dochází v průběhu mše k proměně chleba a vína v tělo a krev Kristovu. Chléb a víno přitom neztrácejí své kvality identifikovatelné smysly, tedy vypadají a chutnají stále stejně.

Jak na tuto část církevní věrouky nevzpomenout u příležitosti návštěvy vicepremiéra české vlády v Mnichově. Pavel Bělobrádek je přesvědčen, že též jeho osoba prošla v Sudetoněmeckém domě oním tajemným procesem.

Podle jeho vlastních slov proměna trvala přesně pět minut. Během této doby nebyl členem české vlády a nezastupoval Českou republiku ani premiéra. Proměnil se v občana Pavla, přestal být předním českým politikem a stal se soukromou osobou, aniž by přitom jakkoliv změnil vzhled a další své smysly identifikovatelné kvality.

Není jediný důvod panu vicepremiérovi nevěřit. Zmíněný proces je jedním z nejběžnějších úkazů v české kotlině. Mnozí z našich lidí, kteří za druhé světové války udávali své spoluobčany gestapu, se vydali hned po osvobození Němce lynčovat. Prostě se transsubstancionalizovali v protifašistické bojovníky. Skuteční bojovníci proti fašismu, Češi i Němci, se za ně styděli.

Další zázraky proměny byly hojně zaznamenány po roce 1989. Pamatuji předlistopadového proděkana pro politickou činnost, kterému se v polovině devadesátých let zdála politika ODS málo pravicová a příliš sociálně citlivá.

Podstatnou transsubstancializací mezitím prošla i samotná otázka vztahu ke druhým kulturám. Naše soužití s německou menšinou skončilo zjevným neúspěchem a hromadným vystěhováním. Dnes to začíná vypadat, že jsme Sudety vylidnili proto, aby se do nich vešlo o to více kulturně nám ne zrovna blízkých lidí ze severní i subsaharské Afriky, ze zemí Předního východu a Afghánistánu.

Ministři naší vlády by se místo převtělování měli vážně zamyslet nad tím, k čemu všemu to může vést. Nakolik je vlastně pravděpodobný scénář, podle něhož u nás dojde k zázraku neproblémového začlenění? S jakou pravděpodobností začne u nás fungovat multikulturalismus, který jinde zkrachoval? Proč se jiné státy snaží zbavit migrantů, jestliže údajně představují tak cenný ekonomický přínos a impuls pro revitalizaci stárnoucí populace?

Má Evropská unie právo ohrožovat bezpečnostní situaci svých členských zemí, anebo je její povinností je naopak chránit? Palčivých otázek je prostě tolik, že je mnohem lepší udělat téma dne z našeho vztahu k sudetským Němcům, na němž už nic pokazit nelze.

 

Zdroj: Právo