Státní tajemník Tomáš Prouza poskytl Právu rozhovor na téma, jak vypadá aktuální situace s přijímáním imigrantů do České republiky.

Vláda chystá informační kampaň, která by měla Čechy zbavit strachu z uprchlíků. Oslovíte náhodné imigranty, aby říkali svůj příběh, nebo napíšete nějaký scénář?

To je přesně to, co budeme řešit až v budoucnu. Nám jde o to, aby v momentě, kdy uprchlická rodina přijede do Česka, lidé věděli, kdo to je, čím si prošli. Nebude tam žádný předepsaný mustr. Chceme jim říct, aby se představili. Nikdo z lidí tady neví, čím uprchlíci procházejí. Řada z nich utekla z domova před čtyřmi pěti lety a prošla si peklem.

Kolik bude taková kampaň stát?

To v tuto chvíli vůbec nevíme, ale rozhodně nečekejte masivní mediální megakampaň. Chceme, aby se lidé potkávali, aby spolu mluvili, a to nestojí vůbec nic. Máme takovou představu, že třeba starosta obce si uprchlíky pozve, aby promluvili v kulturním domě. Taková setkání se mohou odehrávat i na farnostech, které už přislíbily, že uprchlické rodiny přijmou. Nebavíme se o billboardové kampani.

Lidé mají asi největší strach z toho, že mezi uprchlíky mohou být i džihádisté či bojovníci Islámského státu. Na toto riziko upozorňuje i prezident Miloš Zeman. Jak chcete takovému riziku zamezit?

Naše první podmínka je, abychom měli přísnou bezpečnostní kontrolu nad tím, kdo k nám přijde. Ať už se bavíme o lidech z uprchlických táborů v Jordánsku a v Kurdistánu, nebo z Itálie a Řecka, máme právo veta. V Kurdistánu už máme svého člověka z bezpečnostní komunity, od začátku srpna bude druhý člověk v Jordánsku. Ti provádějí bezpečnostní screening. Italové a Řekové nám poskytnou informace o uprchlících, které k nám chtějí přesunout, a je na našich lidech z bezpečnostních složek, aby je prověřili. Když řeknou, že vidí nějaké riziko, tak ten člověk okamžitě vypadne ze seznamu.

Dá se ale příslušnost k teroristům vůbec zachytit?

V uprchlických táborech to jde dobře. Ti lidé tam jsou řadu let a většinou to jsou celé rodiny. Víme, kdo to je. Ale vždycky můžeme říct, že máme podezření, a bude to stačit. Kdyby tam byla minimální indikace, že je nějaký problém, tak se k nám ten člověk nedostane.

Říkal jste, že se ČR musí poučit z chyb, které při neúspěšné integraci muslimů udělaly například Francie nebo Švédsko. Jaké to jsou chyby?

První je, že připustili vznik velkých komunit. V nich můžete přežívat, aniž byste uměl jazyk té země, můžete si uvnitř komunity najít práci, mají tam i své školy. Poučení je, aby lidi pracovali a dávali děti do českých škol. Ještě větší problém v těch zemích byly ale druhé a třetí generace muslimů, kteří už například ve Francii nenašli práci. My máme rekordní zaměstnanost, u nás to riziko není zdaleka tak velké jako ve Francii v 80. a 90. letech, kdy byla jejich nezaměstnanost velmi vysoká.

Někteří namítnou, že se u nás nepodařilo dostatečně integrovat ani romskou menšinu.

Daleko poučnější je příběh vietnamské komunity. Jde o to, jak se ti lidé sami rozhodnou, ale ten příklad je zajímavý. Vzpomeňte si, jak se Češi k Vietnamcům stavěli před patnácti dvaceti lety. Dnes když potkáte Vietnamce, vaše první emoce je, že jsou to velmi pracovití lidé, jejichž obchody s potravinami jsou otevřené šestnáct hodin denně. Díky konkrétní zkušenosti se jejich obraz úplně změnil.

Chtějí afričtí uprchlíci do Česka? Není to tak, že naprostá většina směřuje do Německa či do Skandinávie a my jsme pro ně jen tranzitní zemí?

Je třeba to rozdělit. Ti, kteří jsou v uprchlických táborech v Sýrii, Jordánsku nebo Kurdistánu, musí od začátku říct, že chtějí do ČR. Když se třeba celá rodina rozhodne, že chce k nám, tak udělají vše, aby to fungovalo. Těch je zhruba 400. U dalších 1100 z Itálie a Řecka, kteří zaplatili pašerákům za to, aby se dostali do Německa nebo do Skandinávie, je riziko, že půjdou hned dál. Ale jsou lidé, kteří sem chtějí, a těm musíme pomoci se integrovat.

Jak se díváte na sílící společenské protesty, které mají podobu i demonstrací s maketami šibenic, výhrůžkami domobranou či sestavováním seznamů „nepřátel“? Nepřidává jim situace na popularitě?

Na popularitě určitě ne, protože na ty demonstrace pořád chodí jen pár stovek lidí. Nejdůležitější je, že ministr vnitra rázně říká, že není ochoten akceptovat to, že podle pražského ředitelství policie jsou šibenice v pořádku, a že chce změnit fungování policie. Pár zoufalců, kteří se snaží strhnout pozornost tím, že mávají šibenicí před stovkou frustrovaných lidí, tu bude vždycky. Důležité je, že ministr vnitra tlačí na to, aby tyto věci byly nepřijatelné.

Zdroj: Právo