Ve sporu mezi Řeckem a Evropskou unií se z pochopitelných důvodů pozornost věnuje ekonomickým souvislostem, tedy vztahům mezi dlužníkem a věřiteli. Věc má však i svou čistě politickou stránku.

Vztahy mezi Aténami a Bruselem se nebývale vyhrotily poté, co volby vynesly do vlády Syrizu.

Dokud se vesele zadlužovaly standardní politické strany zprava i zleva, bylo to bráno spíše jako součást evropského folklóru.

Po převzetí vlády Syrizou všichni nápadně znervózněli. Nikoho nezajímá, že toto levicové uskupení astronomický dluh zdědilo po svých předchůdcích ve výši, která je nesplatitelná. Leccos nasvědčuje, že nyní nejde ani tak o to, jak umořit dluh, ale umořit Syrizu. Tsiprasovu stranu nenávidí pravice, liberální střed i klasická levice.

Pravici na Syrize vadí, že v rámci reforem chce zdanit i ty nejprivilegovanější. Až dosud mělo tucet obřích rejdařských firem nekonečné daňové prázdniny, ortodoxní církev byla z daňové povinnosti vyňata, nejbohatší rodiny měly své trvalé bydliště v daňových rájích, vysocí armádní činitelé bohatli tím více, čím masivněji Řecko nakupovalo zbraně.

Syrizu nemá rád ani liberální střed. Nelíbí se mu, že znovu otevřela otázku sociální a že záležitost základních práv odmítá redukovat na lidská práva. Liberálové rádi odvádějí pozornost od narůstajících sociálních nerovností například k právům nejrůznějších menšin. Zajistit tato práva je jistě důležité, ovšem v zemi, kde třetina obyvatel by urgentně potřebovala nějakou formu humanitární pomoci, to není ten nejpalčivější problém. A Syrizu nemá ráda ani umírněná levice, a to především socialistická strana PASOK. Tsipras klasickou levici ve volbách zdecimoval. Ukázal, jaký měla podíl na zadlužení země v koalici s pravicí a nakolik je zapletena do přediva klientelistických sítí.

Je tedy v zájmu prakticky celého politického spektra, aby vláda Syrizy byla co nejkratší a skončila naprostým neúspěchem. Nelze se ubránit dojmu, že i banky budou raději jednat s někým, kdo zemi povede sice ještě hůře, nebude u něho však hrozit, že by se kdy postavil proti požadavkům na utahování opasků těm nejchudším a proti privatizaci státního majetku.

Syriza prostě odmítala řídit stát jako firmu. To se jí vymstí, ať už řekne, navrhne či udělá cokoliv. I pokud by Tsipras v příštích dnech nastartoval všechny požadované reformy, vytknou mu, že je nemíní upřímně a že nikde není záruka, že je po čase zase neodvolá. Drama bude tedy pokračovat až do úplného konce. Nikoliv do konce zadlužení, nýbrž Syrizy.

Zdroj: Právo