Poslední údaje Českého statistického úřadu ukazují, že ČR na tom není tak špatně. Má slušně rostoucí ekonomiku, kde je tahounem průmyslová výroba a export, roste spotřebitelská poptávka a po letech se oživila česká stavební výroba. Přesto česká pravice hovoří o tom, že to není zásluha současné vlády, ale že je to dáno ekonomickým cyklem. I kdyby na tomto tvrzení byl kus pravdy, nelze připomenout změnu politiky současné vlády, která se odrazila v podpoře exportu pomocí ekonomické diplomacie, hledají se nová odbytiště za pomocí vládní podpory, rozšiřují se investiční pobídky, zvyšují se platy ve státní a veřejné sféře, důchody a roste minimální mzda. Což se mimo jiné odráží i v lepší spotřebitelské a podnikatelské náladě i v postupném zvyšování životního standardu obyvatel České republiky.

Přesto je stále co zlepšovat, protože například zvýšená stavební výroba je spíše hnaná dočerpáváním zdrojů z EU za období let 2007 až 2013, a také náš export v návaznosti na  německou ekonomiku nemusí trvat věčně. Taktéž závislost průmyslu na jednom významném odvětví, čímž je automobilový průmysl, nemusí být v budoucnu tím hlavním motorem růstu. Řadě průmyslových podniků schází technici, konstruktéři, dělníci i obslužný personál, přitom právě exportně laděný průmysl je tahounem našeho hospodářství. Stále existuje mnoho firem, které namísto zvyšování kvality svých výrobků spíše hřeší na nízké mzdové náklady. A pak se diví, že se z úřadů práce nikomu nechce pracovat a pokud přece někdo přijde, pak pouze za pomoci státu v dorovnání výdělku. A to pouze na dobu určitou. Prostě konkurenceschopnost produktu nelze odvíjet toliko od mzdových nákladů, ale od vysoké přidané hodnoty.

Problémem, který máme nejen v naší zemi, je takzvaná daňová optimalizace, chcete-li, zaplatím co nejméně daní. Dokonce 13 409 českých firem daní své zisky v daňových rájích, přitom tento daňový dumping umožňuje platná legislativa Evropské unie. Z tohoto pohledu nelze dokonce tyto firmy vyloučit z veřejných zakázek. Takže pak přes daňové ráje protekla loni čtvrtina bilionu korun z veřejných rozpočtů. Dalo by se říci, že takto stát dotuje firmy,jejichž majitelé využívají kvality veřejných služeb, ale sami přispívají minimálně.

Je škoda, že u nás stále neplatí: Neptej se, co může udělat stát pro tebe. Zeptej se, co můžeš udělat pro stát ty sám.Možná, že by stačilo, aby podnikatelé přestali obírat stát šedou ekonomikou a zdaněním  mimo Českou republiku. Možná, že by stačila větší loajalita zaměstnanců vůči svému zaměstnavateli. Nevím, ale rozhodně by se měla změnit společenská nálada ve prospěch lepší budoucnosti a zvýšení spoluodpovědnosti za vývoj naší společnosti.

K tomu je ovšem zapotřebí řešit základní problémy dneška, teď opravdu nemyslím bezpečnost občanů a země, kterou právě stát za peníze daňových poplatníků zajišťuje. Mám spíše na mysli vztah občana ke státu a k veřejným rozpočtům. Politici, zejména ty s každodenním střetem zájmů se svým podnikáním, by měli jít příkladem. Tak jako je třeba, aby se občané více zajímali o to, k čemu se používají a kam mizí peníze z jejich daní. Kvalitní práce odborně zdatné státní a veřejné správy by měla být samozřejmostí, tak jako boj orgánů činných v trestním řízení vůči korupci, daňovým únikům, šedé ekonomice a rozličným podvodníkům. Přitom denně jsme konfrontování s tím, že ne vše tady funguje dobře a v souladu s platnými zákony. Prostě proto, že vymahatelnost práva stále pokulhává a že lidé cítí jisté odcizení a zklamání z vývoje naší země. Přitom mezinárodní srovnání hodnotí výsledky České republiky výborně a my, občané naší země, se vůbec nemáme za co stydět.

Zřejmě nám schází více odvahy a upřímnosti. A také v nás přebývá více té závisti a tím méně pokory či solidarity vůči ostatním. Využijme proto nastartovaný růst hospodářství ke zlepšení nejen tolik potřebné infrastruktury či veřejných služeb, ale také k rozvoji občanské společnosti. Vždyť problémy jsou tady od toho, aby se řešily.