V právě uplynulých dnech jsme byli svědky ne oslav, ale vzpomínek za kostnickou mučednickou vraždou jednoho z nejvýznamnějších Čechů našich dějin. Bylo dojemné sledovat tu vlnu dojetí a nostalgie, která si tak obětavě nechtěla zadat se současností a plně se soustředila na Husův život a fyzické utrpení, které byl nucen podstoupit při své nedobrovolné smrti. Pomineme-li dobu husitského revolučního hnutí a náboženského smíru r. 1485, kterým hnutí vyvrcholilo poté, co donutilo katolickou církev k její pouti do Canossy, kterou se stalo jednání basilejského koncilu s husitským poselstvem po bitvě u Domažlic (1431), zbývá nám další prakticky nedotčené jubileum neméně zásadního významu – 100. výročí počátku prvního odboje, vyhlášené ve Švýcarsku profesorem Tomášem Garrigue Masarykem, krok, který vedl k ustavení nejvýchodnějšího meziválečného západoevropského státu – první Československé republiky.

Shoda dat nebyla náhodná. Prezident Osvoboditel, který byl více než zdatným znalcem národních i obecných dějin, byl Husem, husitstvím a husovskou dějinnou tradicí oslněn. Česká reformace, společnost tolerance a rovnocenného dialogu dvou jednajících stran, tradice úcty, lásky a pokory člověka k člověku, rovnost, která nezraňovala, ale všestranně povzbuzovala a v případě nutnosti se uměla účinně bránit – ne útočit a bodat a sekat, ale naopak nezraňovat, tišit a povzbuzovat – byla patrna i v armádě, kterou spoluvytvořil. V zahraničním československém vojsku, v dobrovolnících, kteří se na soluňské frontě, ve Francii, Itálii, ale zejména v Rusku angažovali s nasazením života pro věc, která byla tužbou jejich srdce a vůle i rozumu.

Trvale tuto skutečnost připomínají názvy zejména jednotek ruských legií. První divize se přímo jmenovala Husitská a pluky, které jí podléhaly, nesly jména čelných osobností husitské éry. Vedle samotného Jana Husa se to týkalo Jana Žižky z Trocnova, Prokopa Velikého a Jiřího z Poděbrad. Obdobný ráz měly názvy střeleckých pluků třetí divize. Pojmenovali je jmény Františka Palackého, Tomáše Garrigue Masaryka, Milana Rastislava Štefánika a Karla Havlíčka Borovského. Husitské statečnosti se dovolávali všichni. Byla pro ně výzvou i povzbuzením. Novodobí boží bojovníci nakonec svou věc přivedli k touženému konci.

Husovská tradice se drala i do života obnoveného státu. V živé paměti by měl zůstat Masarykův incident spojený s vyvěšením husitského praporu na pražském Hradě v r. 1925. Stejně tak jako skutečnost propojení svatováclavské a husitské tradice oslavami svatováclavského milénia nebo ustavení Církve československé husitské na počátku dvacátých let vesměs z příslušníků někdejší katolické moderny. Data velkých tělocvičných slavností, všesokolských sletů i dělnických olympiád a spartakiád zpravidla rovněž souvisela se dnem hrůzné smrti velkého Čecha. Z rukou architekta Jana Zázvorky staršího dostala prvorepubliková veřejnost i cenný dar – památník na hoře (vlastně návrší), kde se několik let po Husově smrti odehrála jedna z klíčových bitev našich i evropských dějin, která pozvedla jméno Husova zastánce a obhájce Jana Žižky z Trocnova (pomník měl být otevřen 28. října 1938; nebyl; víme proč.) Ve výčtu dat a příležitostí – pro- i protihusitských – ve veřejném životě První republiky bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho.  

Husitské ozvuky sílily ve dvacátém století vždy, když šlo v této zemi dotuha. Protiklad druhého odboje a heydrichovského zvulgarizovaného výkladu svatováclavské tradice by měl být znám i po sedmdesáti letech. Stejně tak jako husitské prvky v tradicích druhého odboje (např. v bojových výzvách Pavla Tigrida podněcujících vypuknutí Pražského květnového povstání). Přímo s tím souvisí i renesance odkazu klasického spisovatele historických románů z husitské doby spisovatele Aloise Jiráska. A první český barevný film Jan Roháč z Dubé. A také místo posledního odpočinku druhého československého prezidenta Edvarda Beneše pod skalou v Sezimově Ústí, na níž podle místní tradice kázával Jan Hus, když vycházel z nedalekého Kozího hrádku, kde našel po svém odchodu z Prahy útočiště, do kraje.  

Pomineme-li padesátá léta a v jejich odeznívání natočený první díl husitské trilogie Jan Hus režisérem Otakarem Vávrou, dostaneme se k roku Pražského jara a pozoruhodné televizní inscenací Tylova dramatu Jan Hus (pokud mě neklame paměť, ztvárnil ho skvěle Václav Voska) a později i k četným komeniovským reminiscencím (lidská i myšlenková blízkost Husova a Komenského je zřejmá; Hus byl ten, kdo sjednocoval předbělohorské české evangelíky). Současně se rodí civilní, odpatetizovaný, ale nikoliv dehoroizující pohled na skutečnost „božích bojovníků“, jak ji ve svém románě Táborská republika podává Václav Kaplický nebo v dramatických střípcích Oldřich Daněk (Příběh český). Husitská tradice žije – někdy se chce říci – všemu a všem navzdory i dnes (poměrný úspěch Kantůrkové a Svobodovy životopisné husovské televizní trilogie není v žádném případě náhodný). Tato stará dáma – vždyť jí nedávno bylo 600 let – se zkrátka vyznačuje pozoruhodnou svěžestí.

Letmé prolétnutí dějinným rozměrem odkazu tragického českého kazatele naznačuje, nakolik je u nás skutečná historická paměť živá a jak tvárná a pružná – nebo naopak s věcí se míjející – je schopnost myslet a pohybovat se v historických i aktuálních souvislostech. Pochopme toto upozornění jako nevyřčenou řečnickou otázku, na níž si každý dá už odpověď sám. Podle svého svědomí i sebevědomí.