Mistr Jan Hus patří k těm nejvýznamnějším postavám našich dějin. Pro naše národní obrození, pro našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka a pro první republiku se Hus stal postavou symbolizující mravní autonomii jako náš národní demokratický program.

Na Husův ideál života v pravdě navazovalo také odbojové hnutí za druhé světové války, reformní tendence občanské společnosti v období Pražského jara, oběti Jana Palacha i Jana Zajíce, a nakonec i sametová revoluce v roce 1989. 600. výročí upálení Mistra Jana Husa je tedy nejen připomínkou života a tragické smrti jedné viditelné postavy našich dějin, nýbrž i připomínkou hlubšího smyslu našich politických snah.

Jan Hus je pro nás postavou symbolickou: vnímáme jej jako člověka, který stál za poznanou pravdou a nebál se vzepřít těm, kteří chtěli z mocenských pozic určovat, co pravda je. Právě proto se k Husovi upínají lidé ve zlomových okamžicích našich dějin, v nichž se rozhoduje mezi tím, zda budou sami určovat podobu svého národního, politického a kulturního života, nebo zda bude tato podoba určována nějakou vnější mocí.

Hus se okamžitě po své smrti stal symbolem – symbolem věrnosti vlastnímu svědomí. V reakci na jeho násilnou smrt se v Čechách zrodilo husitské hnutí, které si Husovu schopnost postavit se autoritě mocných a vytrvat ve své pravdě přisvojilo. Toto hnutí bylo natolik silné, že v řadě ohledů nadlouho či dokonce trvale proměnilo naši zemi a společnost.
Jan Hus byl církevním reformátorem, který v podstatě o sto let předstihnul evropskou reformaci. Když se německý reformátor Martin Luther sto let po Husově smrti seznámil s učením českého mistra, prohlásil v kruhu svých stoupenců: „Aniž jsme to věděli, všichni jsme husité.“ České husitství i evropskou reformaci přitom můžeme vnímat jako součást demokratizačního pohybu pozdního středověku.

Jan Hus byl ale také nesmírně populárním kazatelem a univerzitním mistrem. V jeho kazatelské činnosti mu šlo o dobrý život lidí, o to, aby nepropadali zlu. Právě proto usiloval o nápravu církve, která tehdy duchovní a morální život lidí spravovala. Nemravný a rozhazovačný život kněží viděl jako překážku spásy.

Toto Husovo pojetí církve a církevního úřadu bylo ovšem trnem v oku jeho protivníků na kostnickém koncilu. Konflikt s těmi, kteří reprezentovali oficiální hlas církve, jej nakonec stál život.

V jeho působení na Karlově univerzitě, na jejíž půdě se právě nacházíme, šlo Husovi o svobodu učení. Proto se postavil proti arcibiskupskému výnosu přikazujícímu spálit knihy Jana Viklefa. Právě boj za možnost studovat Viklefovy spisy a vyučovat jeho reformním myšlenkám byl v pozadí známého Dekretu kutnohorského, kterým se změnil poměr hlasů mezi tzv. národy univerzity. 

Tomuto sporu ovšem nelze rozumět nacionalisticky. O nacionalismu v dnešním slova smyslu můžeme v 15. století sotva mluvit. Husovy snahy na akademické půdě měly naopak univerzální rozměr – směřovaly k reformě celé církve, která měla mezinárodní, univerzální charakter.
Jan Hus byl osobností, která naši společnost v minulosti rozdělovala. Dnes už tomu tak není. Stal se pro nás postupně postavou skutečně národní.

Ideály svobody vzdělání, svobody svědomí, odporu proti nepoctivosti a nespravedlivě vykonávané moci, s nimiž si Husa spojujeme, jsou sdílenými ideály naší společnosti a mají své pevné kořeny také za hranicemi naší země, v Evropě.

Tomáš Garrigue Masaryk započal právě u Husa a husitství linii smyslu českých dějin, kterým je podle něj humanita. Husův odkaz je výzvou k samostatnému a kritickému myšlení, k životu ve shodě s vlastním přesvědčením, k úsilí o nápravu věcí veřejných.

Je to výzva k tomu, co dnes můžeme nazvat starostí o dobrou společnost, společnost spravedlivou a svobodnou, a tedy demokratickou, společnosti, v níž jsou si lidé rovni a sami spravují své věci.
Ve snaze o to vše je Husův odkaz i po 600 letech od jeho smrti stále aktuální.

Zdroj: Úřad vlády ČR