Po kontroverzně přijímaném Českém století sáhla veřejnoprávní televize po dalším velkém historickém tématu. Mistru Janu Husovi, od jehož zavraždění upálením ve švábské Kostnici uplyne v nejbližších dnech 600 let. Málokteré datum v našich dějinách vyvolává tolik emocí a až strmě protikladných reakcí. Sáhnout po této látce tak znamená mnohem víc než zobrazit a rekonstruovat jeden zmařený lidský život. Očekávání, která se touto cestou vzbuzují, nemohou nejít za tento rámec. Jak jim nedávno uvedená husovská trilogie, srovnávaná s historickou monumentální freskou Otakara Vávry, dokázala dostát?

Bilance tohoto díla je v mnohém bilancí polistopadové umělecké dramatické tvorby vůbec. Není náhodou, že do třídílné televizní inscenace bylo vloženo mnoho nesporné práce a úsilí dvou příslušníků dvou starších generací (mezi Kantůrkovou a Svobodou je věkový rozdíl 15 let, společně je jim v součtu více než 150 let). Snaha o dokumentárnost a přesnost dobových, zejména ideových reálií tu však někdy na úkor děje (zejména v prvních dvou dílech) vyznívá až kontraproduktivně. Nemá smysl popírat, že Hus byl hluboce věřící křesťan a že žil a myslel v náboženských kategoriích; stejně tak je ale nešťastné, když se v nich utone přespříliš.

To, co je na Husovi a jeho památce podstatné, tkví v něčem jiném. V tom, čím a jak přesáhl svou dobu. V tom Vávra zůstává nedostižným právě proto, že důsledně respektuje Palackého, Masaryka a Jiráska. Je to vztažitelné i na pojetí Husovy postavy. Štěpánkův Hus je mužem zástupů, strhujícím řečníkem, mužem, který plane, a proto za ním jdou zástupy (na druhou stranu jeho umírněnost Kantůrková více než šťastně naznačuje přátelstvím s Křišťanem z Prachatic). Tím spíše, že je mužem lidským, chybujícím; že jeho světectví je opravdu skrnaskrz lidským. Hádkův Hus je cosi mezi dospěvším Jeníkem Ratkinem a introvertním intelektuálem naší nové doby. Jako Husovo osobní alter ego je výtečný, jako alternativa ke Štěpánkovu výkonu v tomto srovnání zřejmě neobstojí.

Naopak pozoruhodná a působivá je gradace závěrečného dílu. Hus v ní vstupuje do věčnosti; neznámý kněz se mění v nadčasový symbol, oběť justiční vraždy vítězí nad koncilem, který v některých ohledech usiluje o totéž jako český mučedník ctnosti a pravdy. Snaha o individualizaci klíčových postav činí tento vstup, plný lidského strachu z bolesti a nesnadného umírání, ještě pochopitelnějším. Více tak rozumíme královně Žofii (jinak bavorské kněžně), zlomenému Václavovi IV., ale i jeho bratru Zikmundovi, který zásluhou Michala Dlouhého patří k silným bodům Svobodova a Kantůrkové velkého díla. Stranou by neměla zůstat ani radikální husitka v nadprůměrně zdařilém podání Petry Špalkové dokládající i zde, individuálním malorozměru, blízkost české reformace a západoevropských valdenských i nekonvenční herecká kreace Milana Kňažka. Scéna Husova tzv. slyšení před koncilem kostnickým (spíše umanutý monolog z jedné a neohrožená, rovněž monologická osobnostní integrita z druhé strany), ale i sám akt – a pro moderního člověka hrůznost aktu – Husovy justiční vraždy vynikají na tomto pozadí mnohem více.

Televizní Hus, očekávaný s netrpělivostí, ale i oboustrannou předpojatostí, je v našem dobovém kontextu nesporným vrcholem české televizní polistopadové dramatické tvorby a přináší i nejedno významné dokreslení detailů velkolepé Vávrovy a Mackovy fresky; není neprost prvků nadčasovosti. Nejsilnější stránka díla – vnitřní duchovní svět hlavních postav i doby, která je pro nás dnes tak vzdálená – v mnohém uměleckou filmovou reprodukci pohnutých událostí v jedné středoevropské velmoci (tou tehdy český stát opravdu byl) a jednom biskupském švábském městě na Bodamském jezeře prohlubuje, až neguje některé její spornější momenty a umožňuje podat dobu, které se týká, ve svěžích a přesvědčivých propracovaných skicách vesměs zdařilých scén.

Svoboda v plné kondici - a tady se tak představuje - je víc než filmový řemeslník; výkon, který odvedl, je dílem zralého umělce (v mnohém za to vděčí pečlivé a poučené scénáristce Evě Kantůrkové). Tragické husovské výročí - v mezích naší doby - bylo uctěno důstojným způsobem. Součástí tohoto nesamozřejmého úspěchu je i skutečnost, že jinou cestou potvrdil výjimečnost některými tak zatracované vávrovské husitské trilogie. A s ní i celý vzmach českého národního hnutí v předminulém a minulém století. A tak to, co Česká televize nabídla, je až překvapivě silné a v daných podmínkách vlastně velmi zdařilé.

Je to podstatně víc, než jsme mohli čekat.