Příliv uprchlíků z Afriky a Asie do Evropy je stále větší. Pro Evropu je stále obtížnější čelit všem možným hrozbám, které to přináší. Podle Organizace spojených národů, ve světě před válkami a persekucí, utíkalo v polovině roku 2014 kolem 57 milionu lidí. Je to největší migrace od konce 2. světové války. V zemích Evropské unie požádalo o azyl asi 216 tisíc žadatelů, což je však jenom špička ledovce. Podle informací organizace OSN pro uprchlíky, jich 86 % pocházelo z rozvojových zemí, kde průměrné HDP na jednoho obyvatele bylo nižší než 5 000 USD. Jedná se tedy o chudé a politicky nestabilní země.

Zdá se, že země, které mají mít odpovědnost za své občany, ji přesouvají na země bohatší. Potvrzuje to bohužel, i tragický příklad uprchlíků z Bangladéše a Barmy, kdy malajsijský vicepremiér kritizoval barmskou vládu, že je odpovědná za uprchlickou vlnu, protože neřeší vnitřní problémy a násilí ve své zemi.

Pokud bude Evropa pouze přijímat a přerozdělovat uprchlíky a nebude se řešit příčina, neuvolní tak pouze ruce místním politickým uskupením pro další pokračování občanských válek? Nebudou finanční prostředky investovány do nákupu zbraní a náboru vojáků místo, aby sloužily k řešení ekonomické a sociální situace občanů?

Evropa musí jasně deklarovat, že pokud je příčinou uprchlictví ekonomická a sociální situace, je odpovědná především země jeho původu. Pokud jsou příčinou válečné konflikty, je Evropa ochotna za určitých podmínek a na určitou dobu finančně pomoci lidem, kteří jsou ohroženi na životech. Evropa, ale musí také deklarovat, že zemím, které nebudou hledat kompromisy k ukončení stále krutějších válečných konfliktů, nebude poskytovat zbraně, výcvik vojáků a nebude je podporovat, ani v rámci rozvojové pomoci. Nelze stále přihlížet byznysu zbrojního průmyslu, na úkor životů lidí rozvrácených a zpustošených zemí.

Přesto, že Evropa oslavila 70 let od svého posledního válečného konfliktu, nárůst uprchlíků, včetně těch s válečnými zkušenostmi i z jiného kulturního prostředí a rozšiřující se hrozba radikálních náboženských skupin a extremismu, zhoršuje společenské klima ve všech evropských zemích.

Řešením tohoto problému může být pouze mír v ohrožených zemích a sestavení vlád, které se budou lidsky starat o své občany.

Tady vidím možnost bohatších zemí a mezinárodních organizací pomoci a vytvořit podmínky k posílení rozvojových programů obnovy a stabilizace. Dnes už i v zájmu stabilizace Evropy.