Čas od času českou mediální hladinu rozčeří ne zcela domyšlené výroky některých osobností veřejného života. Jalová diskuse, která následuje, spíše dokumentuje postupně rostoucí mezery jejich nositelů v historických znalostech a souvislostech českých i obecných dějin. Děje se to i tam, kde by to člověk nejméně očekával: v případě blízkého přítele bratří Čapků a spolupracovníka prvních československých prezidentů Masaryka a Beneše, vydavatele revue Přítomnost a ředitele československého vysílání Radia Svobodná Evropa (RFE) Ferdinanda Peroutky. Osobnost sice bonvivánského, ale charakterově precizního nejpřednějšího československého publicisty, gentlemana minulého století je „pucována“ způsobem, který za dlouhá léta polistopadové Česka nejen zevšedněl, ale přímo zpuchřel.

Připomeňme si proto základní fakta dlouhého Peroutkova života (1895-1978). Poprvé na sebe upozornil, když ostře kritizoval Masarykův názor na bezprostřední kontinuitu obrozeného češství národního obrození a tradic české reformace (v knize Jací jsme). Vedlo to k osobnímu setkání s prezidentem Osvoboditelem a vydávání již zmíněné revue Přítomnost. Od konce dvacátých let pracoval Peroutka na své apoteóze prvorepublikové státnosti – monumentálním díle Budování státu. Když v závěru roku 1938 zemřel jeho nejbližší přítel, jeden z nejčeštějších československých spisovatelů světového jména Karel Čapek, patřil k těm, kdo při pohřebním obřadu nesli rakev s tělesnými pozůstatky tohoto velkého, statečného Čecha.

Po 15. březnu 1939 zaměstnával ve „své“ Přítomnosti lidi, jejichž pověst byla v druhorepublikovém Československu a nástupnickém protektorátu ne příliš dobrá – mj. někdejší členku KSČ novinářku Milenu Jesenskou. Na podzim 1939 byl mezi prvními zatčenými a následně prožil ve věznicích a koncentračních táborech téměř šest let života. Po návratu do vlasti se zařadil mezi ty, kdo neohroženě hájili demokratičnost benešovské demokracie socializující a důsledně si všímal jejích stínů počínaje používáním protiprávních metod a postupů během transferu českých Němců. Výrazná osobnost čapkovské pátečnické společnosti díky včasnému Benešovu zásahu včas odešla do exilu a na rozdíl od Milady Horákové si tak zachránila život. Novinář se současně stal i literátem: v Národním divadle bylo hráno jeho drama Oblak a valčík. Edvard Beneš podle vzpomínky českošvédské sociální demokratky Amélie Posse Brázdové označil v poslední rozmluvě svého života 19. srpna 1948 Peroutku za svého politického nástupce v rýsujícím se třetím odboji; pomocníkem mu měl být jeho osobní  tajemník, další sociální demokrat Edvard Táborský (v r. 1989 bude patřit k těm, kdo se účastnili obnovy československé sociální demokracie).    

V exilu patřil Peroutka k těm, kdo byli aktivně činní v Radě svobodného Československa a špičkovou úroveň měly i jeho proslulé komentáře z RFE. Psal také knihy. Demokratický manifest ho představuje jako vyhraněného levicového sociálního liberála a román Pozdější život panny je podobenstvím nesnází života v exilu, na který si tento velký Čechoslovák nikdy nezvykl. Léta Pražského jara přivítal; uvědomoval si, že únorová tragédie r. 1948 nemá jednoduchá černobílá řešení. I tady žil s duchem doby, byť ne se vším, co přinášela, souhlasil. Na samém konci života, když exilem probíhaly dehonestující diskuse o prezidentu Budovateli se v diskusi přes oceán se svými přáteli Jaroslavem Drábkem a  Prokopem Drtinou důrazně zastal památky vůdce druhého odboje. Nad hrobem mluvil jeho někdejší prvorepublikový oponent Jiří Voskovec. Čas překonal nepodstatné a oponent složil svému exilovému příteli zasloužený hold.

Zpochybňovat život a odkaz tohoto velkého demokratického levicového Čecha, řadou svých názorů blízkého české sociálně demokratické myšlence, nedehonestuje Ferdinanda Peroutku, ale ty, kdo si viditelně nevidí na špičku nosu. A Peroutka? V pomyslném nebi, ze kterého se na to hemžení lidské malosti dívá, přemýšlí o námětu svého dalšího komentáře.