Ministru školství MARCELU CHLÁDKOVI (ČSSD) nelze vytknout nedostatek fantazie. Co tisková konference, to nový nápad. Prvňáčky chce obdarovat tablety a školy zabezpečit nejmodernějšími systémy. „Chládek není chrlič nápadů,“ říká o sobě. „Nedělám nic nahodile a vše mám dokonale promyšlené.“

Váš návrh čipovat školou povinné děti vzbudil velké emoce a kritiku. Překvapilo vás to?

Nejvíce mě zarazilo, kdo se té kritiky dopouštěl. Nejvíce můj návrh komentovali lidé, kteří o něm nic nevěděli a nevědí. Ve skutečnosti nejde o žádné povinné čipování dětí do ucha, jak to některá média prezentovala, ale o plastové karty s čipem. Navíc rozhodně nepůjde o žádné povinné opatření. V řadě škol už kartičky používají a nemohou si je vynachválit. A já sám už dnes tři čipové karty vlastním. Jedna mě pouští na Úřad vlády, druhá do sněmovny a s třetí se dostanu do své kanceláře na ministerstvu.

Jak vás vlastně čipy napadly?

Po tragédii ve Žďáře, kde do školy vnikla psychicky nemocná žena a zavraždila jednoho z žáků, se na ministerstvo začaly obracet školy, které chtěly zlepšit své zabezpečení. Proto jsme otevřeli speciální fond, který by jim finančně pomohl. Celkem se už přihlásilo 3300 škol a velmi často se vyskytovaly právě požadavky na zavedení čipových karet.

Můžete popsat, jak by to fungovalo?

Žák přiloží čipovou kartu ke vstupu do budovy a následně se mu odblokují dveře. Aby se nestalo, že na jednu kartu vstoupí deset lidí, můžeme systém provázat s třídnicí. To znamená, že přiložením čipu jste okamžitě zaregistrován systémem, že jste ve škole a začne se vám počítat docházka. Lepší systémy dokonce umějí poslat esemesku rodičům. Těm přijde zpráva, že jejich dítě dorazilo v pořádku do školy.

Právě vámi zmiňovaný Žďár byl ale zabezpečený čipovým mechanismem. A nepomohlo to…

Proto školám říkáme, že nejde o dokonalý systém, jak zabránit cizím osobám ve vstupu do školy. Musíme spoléhat i na fyzický dozor. Je jedno, zda půjde o školníka či třeba vychovatelku. Udělejme maximum pro bezpečí dětí, ale počítejme s tím, že se ta tragédie může opakovat, pokud nebudeme dostatečně ostražití.

Jaké jsou výhody propojení čipu s třídnicí?

Karta by byla multifunkční. Odemkne žákovi školu a třídu. Může si přes ni objednat oběd nebo půjčit knihy ve školní knihovně. Přináší výhody i pro učitele. Okamžitě spočítá počet žáků a identifi kuje je. Ředitel nebo učitel by pak na monitoru před učebnou například viděl, kolik dětí je přítomno a kdo tam právě učí. Zaměstnanci nemusejí nikoho shánět a hned vědí, kde se kdo vyskytuje. Zkrátka nezůstanou ani rodiče. Ti se díky aplikacím dostanou ke známkám svého dítěte z počítače nebo mobilu.

Četl jste si skeptické novinové komentáře?

Nějaký chudák, co nutně potřebuje stále na Chládka něco nacházet a kopat do něho, to hned začal karikovat. Dokonce jsem se i dočetl, že prý chci čip dětem implantovat pod kůži. Jsou to nesmysly.

A co kritika, že čipy budeme přespříliš sledovat děti a omezíme tak jejich svobodu?

Ale v čem? Nikoho nesledujeme. Každý rodič přece musí mít zájem vědět, co jeho dítě dělá a zda plní své povinnosti. Nebojím se ani krádeže dat. Protože k čemu bude nějakému hackerovi statistika, jak dítě navštěvuje školu, jaké má známky a co si objednává k obědu? To pro něho nebude mít cenu.

Jak se díváte na poprask, který na sociálních sítích vzbudila maturitní otázka z českého jazyka, kde studenti měli doplnit jméno Jidáše Iškariotského? Patří podle vás do státních maturit?

Samozřejmě jsem to zaznamenal. Jakmile jsem se dozvěděl, že jsou výhrady k některým maturitním dotazům, zažádal jsem příslušný odbor o stanovisko. Maturitní zadání ještě projdou validační komisí. Ta posoudí, zda byly otázky v pořádku.

Bavili jsme se o čipech, dále chcete prvňákům dávat k výuce tablety. Je vaše vize školství založena jen na technických vychytávkách?

To, co jste vyjmenoval, jsou v podstatě marginálie. Tablet sám o sobě je k ničemu. Ve spojení s dobrým učitelem ale může výuku zkvalitnit a přiblížit dětem. Zkušenosti s tím má Polsko, kde také začali s digitalizací školství. Zatímco u našich sousedů ale tamní ministryni nosí na rukou, tady se po Chládkovi plive. Někteří lidé prostě chtějí, aby se tu jelo ve vyjetých kolejích a nic se nedělo. Moje vize je ale jiná. Chci, aby Česká republika poté, co skončím, měla skvělé školství, které bude konkurenceschopné v Evropě a bude v souladu s potřebami trhu práce.

Jak toho docílíte?

Základem je reforma regionálního školství. Krokem číslo jedna bude oddělit financování základního a středního školství. Jak základní, tak střední musí být kvalitní. Jenže zatímco u základky je nutná i dostupnost v místě bydliště, tak u střední již musíme přemýšlet o uplatnitelnosti na trhu práce. Existují učební obory, u nichž je takřka stoprocentně jisté, že jejich absolventi nenajdou práci. U nich bychom měli zvážit jejich budoucnost.

Můžete je vyjmenovat?

Nechci jim dávat polibek smrti. Už proto, že se do nich ještě stále hlásí děti. Analýzu už ale máme vytvořenou. Nyní nad ní na ministerstvu debatujeme spolu se svazy a profesními sdruženími.

U jakých oborů naopak s uplatnitelností absolventů problém není?

Navštívil jsem například automechaniky v Podbořanech. Všichni učni po absolvování nacházejí práci. Velmi úspěšní jsou i na střední škole v Novém Strašecí, kde se mladí vyučují na opraváře zemědělských strojů. Pak jsou ale obory, u kterých je potřeba se důkladněji zamyslet. Zvláštní situace je u velmi populárního oboru kuchař/číšník. Navštěvuje ho poměrně dost dětí, ale přesto je na trhu nedostatek dobrých kuchařů a číšníků. Řešíme, zda je problém ve školství, nebo mimo něj.

Co dalšího se musí změnit ve školství?

Jednoznačně financování. Střední školy nemohou dostávat peníze za počet žáků, protože pak přijímají všechno, co má ruce a nohy. Další je kariérní systém. Pokud chceme kvalitní učitele, tak je musíme zaplatit. Chci, aby ten, kdo dobře učí a dlouho učí, byl také dostatečně odměněn. A v neposlední řadě je pro mě velmi důležitá i inkluze, která pomáhá se začleňováním znevýhodněných žáků mezi ostatní děti.

Podle Amnesty International je české školství silně diskriminační vůči Romům, kteří končí v praktických školách, ačkoli by nemuseli. Co s tím?

Nemají pravdu. Ten problém je totiž úplně někde jinde. Tato a jí podobné organizace se živí tím, že neustále vytvářejí nějaké zprávy a posílají je někam do Bruselu a kdovíkam ještě. Není pravda, že bychom romské děti diskriminovali.

Kriticky se několikrát vyjádřila i ombudsmanka Anna Šabatová. Ani jí nemůžeme věřit?

V některých věcech, které se týkají školství, se paní Šabatová mýlí. Já mám data a údaje, které evidentně paní ombudsmanka nemá. Podle zprávy České školní inspekce se za poslední školní rok přesunulo jedenáct procent romských žáků do hlavního vzdělávacího proudu, tedy do běžné základní školy. Vážně nevím, s jakými daty paní Šabatová operuje. Jak vidíte, já k tomu mám statistiky a analýzy.

Diskriminace tedy u nás problém není?

Problém nevidím u Romů. Kde máme co vylepšovat, je situace například u vozíčkářů. Dvě třetiny škol v České republice nejsou připraveny na žáka s vozíčkem. S tím bych rád něco dělal.

V křesle ministra jste krátce přes rok a již jste musel čelit řadě skandálů. Média odhalila, že jste studoval na Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda. Proč jste zvolil právě tuto školu?

Nikdy jsem tu školu nestudoval a neabsolvoval. První vysokou školou, kterou jsem ukončil, byla Vysoká vojenská pedagogická škola, která vznikla právě v místě bývalé vojenské politické akademie. Ale někteří hlupáci neustále mluví o tom, že jsem absolvent režimní politické školy.

Ve chvíli, kdy jste tam nastupoval, již tedy šlo o pedagogickou školu?

Já nastupoval ještě na tu vojenskou, ale nikoli studovat, nýbrž na náhradní vojenskou službu. Pět měsíců jsem lezl po zemi, pochodoval a učil se skládat zbraně.

Údajně jste šikanoval podřízené. Hovořilo se dokonce o vašem zvýšeném libidu na pracovišti. Jak se s podobnými zvěstmi vyrovnáváte?

Víte, kdo ty informace šíří? Po jmenování ministrem jsem přesekal chapadla úřednické mafi e, do níž byli dokonce zapojeni i někteří novináři placení z peněz ministerstva školství. Padla kvůli tomu i trestní oznámení a těmito pomluvami se mi mstí. Můžu k tomu říct jen to, že jestli někdo považuje za šikanu, že po svém podřízeném vyžaduji, aby dobře dělal svoji práci, tak to se nedá vážně nic dělat.

Mluvíte o mafii. Konkrétně o vašem libidu ale kolují doslova legendy i v ČSSD. Straničtí kolegové o vás hovoří jako o velkém milovníkovi opačného pohlaví. Lichotí vám to?

Já si nemyslím, že bych byl nějaký velký milovník žen. Do zaměstnání nepatří sexualita, ale práce. Přiznávám, že jsem heterosexuální a mám rád hezké ženy. A i z těchto důvodů mám moc hezkou manželku a tři krásné děti (smích).

Dobře. Přestaňme řešit vaši sexualitu nebo čipy a tablety, což jste sám v úvodu označil za marginálie, a vraťme se k tomu nejdůležitějšímu, k debatě o vzdělání. Kde vidíte problém?

Na ministerstvu například v rámci kulatého stolu řešíme, jak lépe učit matematiku, se kterou mají žáci čím dál větší problémy. Klíčové je, co se učí a jak se učí. Málo o tom ale píšete.

Píšeme o tom přece právě teď. Co by výuce matematiky pomohlo?

Uvedu osobní příklad. V šesté třídě se nám změnil učitel na matematiku a z předmětu, který jsme nenáviděli, byl rázem předmět zábavný. Stačilo, aby látku přizpůsobil tomu, co budu v životě potřebovat. V minulosti jsme se naučili mentorovat a drilovat. Ale my potřebujeme děti rozvíjet i jinak. Musíme jim to podat zábavnou formou a podporovat jejich soutěživost.

Někteří experti ale varují i před soutěžením. Nejde prý zrovna o příliš vhodnou motivaci.

Samozřejmě musí jít o zdravou soutěživost. Nepodrazím nohy soupeři, abych byl první v cíli, ale trénuji na to, abych mohl vyhrát a zároveň tomu nepodřídil celý život. České školství potřebuje komplexní změnu.

A máte už o ní jasnou představu?

Šel jsem na ministerstvo s vizí, jak má školství vypadat. Chládek není nějaký chrlič nápadů, jak ho mnozí nazývají, ale naopak vám řekne svou promyšlenou odpověď na každou otázku, kterou položíte. Popovídám vám o celé mé představě, jak má vypadat vzdělávací systém od mateřské školy po vysokou školu, a přičtěte i sport. Když se mě ale budete ptát jen na jednotlivosti, jak to novináři dělají, tak o ten ucelený celek, který v hlavě nosím, přijdete.

Zatím jsme nehovořili o vysokých školách. Akreditační komise navrhla odebrat státní souhlas pražské Univerzitě Jana Amose Komenského, a hrozí jí zánik. Jak to se školou nyní vypadá?

Ten podnět je nyní posuzován na odboru vysokých škol ministerstva. Od úředníků dostanu informaci, zda Akreditační komise postupovala v souladu s legislativou či ne, a na základě všech podkladů nakonec rozhodnu, zda škola přijde o státní souhlas. Rád bych ale podotkl, že všichni aktéři, tedy škola, ministerstvo i Akreditační komise, vnímají, že potíže nejvíce dopadají na studenty, kteří je nezpůsobili.

Škola oznámila, že hodlá zažalovat úředníky, kteří daný podnět sepsali. Jde o zaměstnance ministerstva. Zastanete se jich?

Nechává mě to naprosto chladným. Univerzita ať si soudí, co chce a koho chce. Není to první ani poslední případ, protože soudů už u nás proběhla celá řada. Tohle vnímám jako naprosto běžnou záležitost, o které rozhodne nezávislý soud.

Je skutečně reálné, že by se škola se šesti tisíci studenty musela zavřít?

Pokud Akreditační komise rozhodla v souladu s právem a bude mít pravdu, tak rozhodně nemám důvod, proč nepotvrdit její rozhodnutí. Věc ale nyní podrobně zkoumají úředníci na ministerstvu.

S novelou vysokoškolského zákona vznikne nový úřad, který bude mít vysoké školy na starosti. Současná Akreditační komise zanikne. Počítáte s některými jejími členy i do budoucna?

Současná předsedkyně komise Vladimíra Dvořáková již oznámila, že nechce být součástí nově vzniklého úřadu. Nicméně jsem velmi rád, že nám přislíbila pomoc při transformaci z komise na úřad v jeho začátcích. Kdo nakonec bude stát v čele úřadu, je věcí dalšího vývoje. Každopádně ale musí jít o respektovaného odborníka.

Překvapil vás prezident Zeman svým rozhodnutím nejmenovat tři profesory vysokých škol?

Musím se přiznat, že jsem byl zaskočen, tuto informaci jsem totiž předem nedostal. Nyní musíme jednat, co dál.

Zdroj: Týden