Dlouhé koaliční dohadování nad nominací české zástupkyně v Evropské komisi se stalo mediálně vděčným letním tématem. Dlouhé týdny plnilo stránky hlavních českých tištěných i netištěných médií, což ale přineslo i jeden spíše nezamýšlený efekt. Osvětu.

Už to, že jde asi o poměrně důležitý post, pokud se o něj tak bojuje, vzbudilo jistou zvědavost. Tolik textů o EU, o tom, že existuje nějaká Evropská komise, že každá země do ní nominuje svého komisaře, který se věnuje určité oblasti pro celou EU, (slovo portfolio se skloňovalo ve všech pádech), že tzv. české zájmy zastupovat nesmí (co tam tedy, k čertu, bude dělat, že ano?), že Komisi navrhuje její předseda, nějaký J.-C. Juncker, zástupce nejsilnější strany vzešlé z voleb do Evropského parlamentu, že Evropský parlament trvá na tom, aby bylo v Komisi větší zastoupení žen (koho to u nás zajímá) a že nominace neznamená automaticky schválení kandidáta, protože ti budou před hlasováním o Komisi podrobeni slyšení, tzv. grilovaní v Evropském parlamentu. Vnímám poměrně velký posun ve srovnání s informacemi, které podávala média před volbami do Evropského parlamentu, které se soustředily hlavně na platy europoslanců, žárovky a pomazánkové máslo. Tahle, možná mimoděčná, osvětová kampaň o fungování EU je přece jen trochu jiná a určitě užitečná. Jen tak dál.