Před sedmdesáti lety německý nacistický stát dodýchával. Velmoc, která žila na dluh a z loupeže, už nemohla spoléhat na údajnou virtuální zázračnou všemoc nových převratných zbraní, na které se tak úpěnlivě odvolával ten, kdo byl zosobněním toho všeho. Adolf Hitler. Jeho největší český nepřítel prezident Edvard Beneš se blížil po dlouhých více než šesti letech k druhému triumfu svého života. Plán, na který se odvolával v pohnutých dnech mnichovské krize, ve chvílích největšího zoufalství a nepopsatelného utrpení všech československých demokratů bez rozdílu víry a politického směřování, byl naplněn. A s ním dějinně zodpovězeno Hitlerovo zběsilé zvolání z té doby: „Buď já, nebo pan Beneš.“

Mnichovské reminiscence se však neomezovaly jen na tyto okamžiky. Ve vzduchu jakoby se zachvěly praskavé zvuky břeskných pochodů zářijové mobilizace osmatřicátého roku. Zrazené českoslovenství, struktura vzájemnosti spojující bratrské národy český a slovenský, procitalo po takřka sedmiletém spánku k novému životu. Po kontroverzním vyznění mohutného vzepětí slovenské demokracie, kterým bylo Slovenské národní povstání, nadcházel čas otevřené české rezistence. Čas květnového českého povstání.

Dusivá obruč front mezitím svírala stále pevněji kruh kolem německého hlavního města. Ze západu postupovaly po zastavení lednové německé ofenzívy v Ardenách spojenecké jednotky britské, francouzské a americké doplňované brannými sbory osvobozených západoevropských národů. Obdobně, ještě drtivěji a nemilosrdněji, postupovaly bojové šiky Rudé armády, ale také početné jednotky polské, bulharské, jihoslovanské a rumunské. Stále silnější složkou byla východní československá armáda, která od října 1944 krvavě bojovala na československém státním území, probíjejíc si cestu Povážím k moravské hranici. Dále na severu byla zahájena berlínská operace Rudé armády z výchozí linie Odra-Lužická Nisa.

České květnové povstání započalo živelně v Přerově 1. května 1945. Pokračovalo dalšími živelnými projevy české rezistence, která konečně, postrádajíc zbraně, které marně žádala po spojeneckých mocnostech, nacházela v posledních poválečných dnech pevnou půdu pod nohama. 5. května vypuklo povstání i v Praze. A v ranních hodinách 9. května dorazila do Prahy vojska vítězné ruské Rudé armády.  Vojska armády osvoboditelky, kterou byla právě tak jako vojáci Pattonovy armády v západní části Čech, nebo příslušníci polské a rumunské armády na dalších úsecích rychle se rozpadající německé fronty armádní skupiny Střed pod vedením generála polního maršála Ferdinanda Schörnera. Československé jednotky dokázaly do konce války postoupit po mimořádně těžkých bojích do srdce Moravy.

Poslední vojenské jednotky německé branné moci kapitulovaly během 10. a 11. Května jižně od Prahy. Radost, která prostupovala zemi, sílila. Vyvrcholila 16. května, když do Prahy dorazil Masarykův žák, socialista přesvědčením a demokrat smýšlením prezident Budovatel – v ty slavné dny nazývaný také Obnovitelem – Edvard Beneš. Pohled na fotografii, zachycující prezidentovu hluboce dojatou tvář vyhlížející z okna vlaku na nástupiště Wilsonova nádraží, mluví za všechno. Desetitisíce mrtvých hrdinů, mužů i žen, stovky a tisíce heroických sociálních demokratů mezi nimi, kráčelo s ním dvoranou ústředního pražského nádraží.

Stíny postupně nastupující stalinské sovětizace země, které zvlášť vnímavé a dobře informované hlavy cítily již tehdy podobně jako drsnosti individuálních protiněmeckých (zaměřených i proti někdy domnělým českým kolaborantům) excesů českého obyvatelstva, odsuzované většinou a ozvěnou vracející vystupňovaný německý, zejména esesácký teror posledních dnů a hodin války, byly pro tu chvíli zapomenuty.

Národ – nesmrtelný národ, jako ho pojmenoval ve své knize-vyznání velký český historik a demokrat Kamil Krofta – byl zachráněn. Otevíral do široka svou náruč budoucnosti.