Milé přítelkyně a přátelé, já když jsem nastupoval před rokem na ministerstvo zahraničí, tak jsem si myslel, že to hlavní, co bude třeba udělat, je za prvé učinit českou zahraniční politiku srozumitelnější a předvídatelnější, a to druhé, pomoci v situaci ještě tehdy ekonomické stagnace, pomoci nastartovat ekonomiku. V tomto ohledu jsme dokonce, myslím si, se i za ten rok hodně podařilo. Už o tom vlastně mluvil Honza Mládek. Řadu těch věcí jsme dělali společně. Já jsem mluvil o ministerstvu zahraniční jako o ministerstvu zahraničních příležitostí.

Cítil jsem povinnost z této pozice také pomáhat exportu, a zároveň investicím do České republiky. A Honza Mládek už tady řadu věcí, které jsme dělali, vyjmenoval. To nebudu opakovat. Za poslední dny bych možná ještě k tomu přidal Paton Twin Technologies (?), firmu, se kterou se nám podařil v posledních skoro dnech přitáhnout do České republiky taky nějakých 300 – 500 pracovních míst.

Tohle jsem pokládal za věci, které budeme dělat a které se, řekněme, i daří, a myslím, že v nich budeme pokračovat také dále. To byla první věc, která se podle mě významně posunula.

Zmínil bych ještě druhou, kde si myslím, že bylo možné něco významného předvést. To jsou vztahy k sousedům. Tak se nám podařilo podle mě velmi zdynamizovat, oživit, ať už se to týká vztahů s Německem, Rakouskem, nemluvě o Slovensku, ale také jsme drželi velmi intenzivní vztahy s Polskem, a navíc bych přidal, to není soused, velmi oživení a novou dynamiku, strategické partnerství vztahů s Francií. Tady se také podařilo za tu krátkou dobu udělat hodně.

Nicméně já jsem před tím rokem netušil, že vyvstane v něčem úplně nová situace a že vyvstane téma, které bude ještě silnější, než tak, která já jsem si myslel, že budou nejpodstatnější, a to téma je téma bezpečnosti státu. A dokonce mi začalo připadat, že ministerstvo zahraničí se do jisté míry stává ministerstvem obrany. Dokonce se mi stalo, že když jsem šel za Ostravu běhat do lesa, tak mě tam kdosi zastavil a ptal se mě: Řeknete mi, proboha, pane ministře, nebude válka? A v tom je vlastně obsaženo to, co jsem zjistil, že bylo nejsilnějším tématem poslední doby a toho posledního roku.

Chápete, já tomu v něčem rozumím. Tahle země za sebou nemá jednoduchou minulost. My jsme byli nárazníkové pásmo, byli jsme nárazníkové pásmo pro Sovětský svaz, to jsme byli potrava pro děla celá desetiletí, a před tím za první republiky jsme byli zase nárazníkové pásmo těch malých států pro ochranu před Německem. Tak se to střídalo a je s tím špatná zkušenost. V roce 1938 tady každý ví, že Edvard Beneš marně leštil kliky a nikdo se s ním nechtěl bavit. A z toho, já říkám, dneska plyne i odpověď, co dělat dnes. V situaci, kdy si znovu můžeme jako tato země připadat jako expedice v nejistém čase a s nejistou budoucností. Dnes záleží na tom, jak se v této situaci dokážeme chovat a uvědomíme si, kde je dnes naše jistota.

Dovolte, abych vám řekl, že to základní, co dnes platí, je, že zaplaťpánbůh Evropa se po druhé světové válce nesmírně politicky kultivovala. Dneska to není tak jako v roce 1938, když Beneš leštil ty kliky. Dneska já v pondělí jedu na jednání ministrů zahraničí, dneska Česká republika je součástí evropského integrovaného prostoru, kde máme slovo, které se neodvíjí od toho, jak máme velkou armádu, divize, ale prostě že jsme součástí prostředí, v kterém platí určitá demokratická pravidla a kde platí určité respektování základních svobod občanů. To, si myslím, je dnes základ té odpovědi, kterou musíme dát na tu situaci, ve které se nacházíme.

Nevelký stát jako České republika uprostřed Evropy se může udržet jen tehdy, když kolem nás bude fungovat demokraticky kontrolovatelné prostředí, které bude založeno na demokratickém občanství a svobodných principech svobodného života. To je podle mě dnes základ. A já vám mohu říci, že pouze ve spolupráci s našimi partnery jsme dnes schopni zajistit bezpečnost tohoto státu.

Chtěl bych vás ujistit, že od prvního okamžiku, když vzniklo nebezpečí tzv. Islámského státu, tak jsem se za Českou republiku účastnil už prvních schůzek aliance, která v Paříži vůči tomuto velmi nebezpečnému útvaru vznikala. A stejně tak vás mohu ujistit, že dnes prosazuji v evropských strukturách, abychom vůči krizi na Ukrajině jasně prosazovali diplomaticky aktivní řešení. Říkám, tam nemůžeme čekat, nemůžeme zopakovat, co se stalo v roce 1914, kdy diplomacie spala, a ti, kdo jeli, byli militární plánovači. Tuhle chybu, která se stala na začátku 20. století, nesmíme zopakovat. Evropa, Evropská unie a my, její členové, máme za úkol jednat. A zabránit eskalaci napětí, zabránit tomu, aby se situace na Ukrajině znovu zvrhla ve válku. To si myslím, že je role, kterou má Česká republika, tohle je směr, kterým budeme muset kráčet.

Já vám tady dnes nemohu říci, že v tomhle máme úspěch. Všichni dobře víte, že bezpečnost Evropy a bezpečnost tohoto státu není úkol na jeden rok. Ale tohle je směr, který podle mě jediný garantuje, že v této zemi bude tato vláda schopna garantovat lidem bezpečí a mír, což je to, co podle mě jeden ze základních rolí, které má vláda splnit, a které dnes splníme pouze se svými spojenci a v rámci Evropského společenství. (Potlesk)