V zemích, kde se skutečně diskutuje o Evropě a její budoucnosti, i jinýma očima než přes pomazánkové máslo nebo co za to, byl problém tzv. demokratického deficitu Evropské unie jedním z velkých politických témat uplynulých let.

 Jednou z odpovědí na výtky o nedemokratických rozhodovacích procesech v EU a snahy o větší vazbu mezi občany a politickým rozhodováním v EU byla Lisabonská smlouva.

Ta výrazně posílila pravomoci Evropského parlamentu, který jako jediná lidmi přímo volená evropská instituce, představuje politickou vůli občanů EU. Tento koncept nebyl přijat nijak vřele ze strany vlád členských států EU, které v něm vidí oslabení svého vlivu a dohod za zavřenými dveřmi. A tak jsme v uplynulých letech byli svědky někdy více, někdy méně nápadného a hlasitého přetahování o vliv mezi Evropským parlamentem a Radou.

Další kolo tohoto souboje institucí, který je ale nutné číst jako souboj o samotnou ideu EU, zda bude spíše konglomerátem zájmů jednotlivých členských států, nebo zda evropská politika přestane být rukojmím čistě národních zájmů, se odehrává právě teď, při volbě předsedy Evropské komise. Koncept tzv. špičkových kandidátů na předsedu Komise, kteří byli současně vnímáni jako lídři evropských politických stran ve volbách do Evropského parlamentu, měl být signálem pro občany, že to EU se snižováním demokratického deficitu myslí vážně.

Dohoda hlavních proevropských politických sil zněla jasně. Před volbami občané znají jména mužů a žen, kteří usilují o post příštího předsedy či předsedkyně Evropské komise. A rozhodnou o něm volby do Evropského parlamentu, ne zákulisní dohody velkých států. Nominace J.-C. Junckera premiéry EU na Radě je vítězstvím této představy o větší demokratické legitimitě Komise a každopádně větší transparentnosti výběru toho, kdo bude určovat trend evropské politiky v příštích pěti letech.

Pro sociální demokraty je to ovšem hořké vítězství. Tento princip jsme vášnivě obhajovali, a teď se máme smířit s tím, že podpoříme kandidáta pravice. Zradíme tím své voliče, když uznáme volební porážku a pomůžeme zvolit toho, s jehož politikou tak bytostně nesouhlasíme? 

I Junckerovo slyšení ukázalo, jak bolestná volba to pro mnohé sociální demokraty bude. Bohužel. Chceme-li mít předsedu Evropské komise, musíme příští eurovolby prostě vyhrát. Dnes je alternativou k J.-C. Junckerovi návrat k zákulisním hrám velkých hráčů, v nichž budou občané EU opět jen pasivními diváky. A to by byla skutečná prohra.