Marcel Chládek poskytl rozhovor Deníku, ve kterém se věnoval mimo jiné tématu islámu. Podle jeho slov je zřejmé, že nebojujeme s islámem jako takovým, nýbrž s terorem. Přečtěte si více.

* Pane ministře, jste Charlie?

Vím, na co se mě ptáte a jaká diskuse se v souvislosti s atentátem v Paříži vede. Dovolte, abych to přesto vztáhl na oblast školství. Ve středu jsme na vládě schválili materiál, který souvisí s integrací cizinců. Můj resort tam má tři klíčové body, jde o posílení výuky českého jazyka u dětí cizinců, dále o vzdělávání pedagogů v tom směru, jak ještě lépe s těmito žáky pracovat a integrovat je do naší společnosti. Třetí krok je vzdělávání dospělých. I do České republiky přichází spousta cizinců a bez znalosti češtiny se nemohou do společnosti začlenit, stát se její součástí. A to je odpověď na vaši otázku. Školství je jedním z klíčů, jak proti vyloučení, nenávisti a možná i zločinu bojovat.

 * Debata, která se po vystřílení redakce Charlie Hebdo vede, skutečně není jen o odsouzení terorismu, radikálním islámu, ale také o svobodě slova, jejích hranicích i o tom, jak se jednotlivé evropské státy postaví k přistěhovalectví.

 Naprosto souhlasím s názorem předsedy Poslanecké sněmovny Janem Hamáčkem, že bojujeme s terorismem, nikoli s islámem. Teroristou může být osoba jakéhokoli vyznání. Hon na muslimské čarodějnice by byl velkou chybou. Terorismus jako takový je pochopitelně obrovský problém a je naší povinností se mu snažit předcházet například vzděláváním dětí od nejútlejšího věku. Edukovaná společnost je lépe informovaná o různých hrozbách a jejich kořenech. Nejhorší je, když se něčeho bojíme, protože to neznáme. V tom vidím sílu svobody slova a názoru. Musíme děti učit kritickému myšlení, pěstovat jejich schopnost vlastního úsudku, což pochopitelně v internetovém věku, v němž jsou k dispozici stovky často protichůdných pohledů, není jednoduché. Proto je nejdůležitější učit děti informace používat a hodnotit. Velmi důležité je také občanské vzdělávání, a to odmala do dospělosti. Jedině tak nebudou vyhrávat extrémní názory, které jdou vstříc požadavku na jednoduchá řešení.

 * Která neexistují.

 Mnohdy neexistují. V Evropě se poslední dobou daří politikům s fašistickými sklony, kteří surfují na vlně populismu. Proto musíme působit i na dospělou populaci, nabádat ji, aby nevěřila kdejakému jednoduchému slibu.

 * Měl tedy pravdu německý prezident Joachim Gauck, který v novoročním projevu nabádal, abychom nepodléhali strachu, který právě populisté umně využívají k boji s menšinami jako takovými?

Například v Praze žijí příslušníci řady národností, někteří s většinovou společností vycházejí lépe, jiní hůře. Mnozí tady mají děti, které chodí do českých škol, a my potřebujeme, aby naši žáci znali jejich zvyky, kořeny, názory. Měli by se učit žít pospolu. Když je oddělíme od začátku jako soupeře, budou se jako děti hašteřit, ale jako dospělí spolu budou válčit.

* Po pařížském masakru zesílila vlna odsudků směru, zkráceně označovaného muti­kulti. Ten prosazuje otevírání společnosti, prolínání životních stylů, tradic, úctu k jinakosti. Jak se k odmítání tohoto pohledu na život stavíte?

Musíme být otevření, ale také je třeba mít vývoj pod kontrolou. Není důvod pouštět k nám třeba lidi, kteří měli ve své zemi problémy se zákonem. Nemůžeme ale šmahem říct, že kdo má zelené vlasy, je vodník, a kdo přijde z Iráku či Sýrie, je terorista. Česká republika je stát uprostřed Evropy a nemůže se uzavřít, jinak se stane ostrůvkem zapomnění, skanzenem. Navíc nebezpečí nemusí přicházet zvenčí, může sídlit uvnitř. Koneckonců v Paříži vraždili Francouzi, potomci přistěhovalců.

* Jak by měli učitelé češtiny, dějepisu či občanské výchovy se svými žáky o těchto věcech mluvit? Kde je třeba z vašeho pohledu hranice mezi nutným respektem ke zvyklostem, náboženským rituálům, způsobu života přistěhovalců a povinností přizpůsobit se pravidlům hostitelské země?

Ne nadarmo se říká, že svoboda jednoho končí tam, kde ohrožuje svobodu druhého. Učitel by měl děti vést k toleranci, ať už jde o pohlaví, národnost či náboženské vyznání, ale zároveň by měl upozorňovat na různá úskalí radikalismu a fanatismu. Děti se mají učit i schopnosti říct, co nechtějí a co se jim nelíbí. Pedagogové je mají vést k dovednosti formulovat slušně, ale asertivně vlastní názor.

* Nedopadne to ale spíš tak, že někteří učitelé budou vyžadovat jasné zadání, mantinely? Bylo to třeba vidět v kauze muslimských šátků, kdy dost ředitelů volalo po podrobném školním řádu, který striktně vymezí, co je dovoleno, či zakázáno. Nenahradí diskusi příkazy?

To jsou dvě roviny. Jednou je výklad ve výuce v rámci daného vzdělávacího programu, druhá je školní mimochodem i z toho důvodu připravujeme pro ředitele pomůcku v podobě vzorového školního řádu podle typů škol. V něm jim chceme dát vodítko, aby věděli, co by měl obsahovat a co v něm být nemusí. Když ale zůstaneme u výuky, tak do ní diskuse a odpovědi na otázky žáků k aktuální situaci ve světě samozřejmě patří. Musí na ni být připraveni občankáři, dějepisáři, ale i třídní učitelé a neměla by být poznamenaná ideologií. Pamatuji si na jednu hodinu z dob svého mládí. Byl jsem na gymnáziu, do třídy přišla paní učitelka a řekla, že pro nás má tragickou zprávu, neboť zemřel soudruh Brežněv a my musíme držet minutu ticha. Jako žáci prvního ročníku jsme byli vyděšení a mysleli si, že nastal konec světa, když zemřel náš zachránce. Takhle to tehdy fungovalo a málokomu to přišlo divné, protože tehdejší školství takto dětmi manipulovalo od školek. Nesmíme dopustit, aby se to opakovalo.

* Lehké to ale není ani ve svobodné společnosti. Prezident Zeman mi například v rozhovoru řekl, že lidé, kteří se neumějí přizpůsobit kultuře země, kde žijí, by se měli vrátit do své původní vlasti. Co s takovým názorem?

Lidé, kteří žijí v nové vlasti, by se měli snažit přizpůsobit pravidlům, ale její obyvatelé by zároveň měli mít respekt k odlišnosti imigrantů. Nechceme­li být národem ovcí, nemůžeme vyžadovat, aby se všichni chovali stejně a třeba chodili denně ráno běhat. Nepřizpůsobiví jedinci se pochopitelně musí naučit žít podle našich zákonů, ale to není věc vyznání. Jestli má někdo křížek na krku, nebo ne, je mi jedno, pokud je to slušný člověk.

* Miloš Zeman řekl i to, že lidé, kteří žijí v ghettech na okraji měst, si za to mohou sami. Mluvil sice o francouzských přistěhovalcích ze severní Afriky, ale jistě by se to dalo vztáhnout také na naše vyloučené lokality a jejich romské obyvatelstvo. S tím jako ministr školství razící inkluzivní vzdělávání asi souhlasit nebudete?

Romové jsou velkým problémem České republiky. Myslím ale, že třeba zpráva Evropské komise, která hovoří o tom, že pro ně děláme málo, je poměrně nespravedlivá. Snažíme se a budeme se snažit dál. Z mého pohledu je klíčové zavést povinný poslední rok předškolního vzdělávání. Znám příklad zařízení, které to praktikuje dokonce jako službu, pro romské dítě denně zajedou, vzbudí je, vytáhnou ho z rodiny a učí je základním hygienickým návykům, správně mluvit česky. Pak je šance, že se chytí v hlavním vzdělávacím proudu. Neumí­li používat češtinu, tak je ztraceno už v první třídě, protože spoustě věcí nerozumí, a tak raději mlčí. U vyloučených lokalit tedy cestu vidím přes povinný poslední ročník.

* Možná by neměl být jen jeden rok, ale třeba dva či tři...

To by byl až další krok, tedy stanovit poslední tři roky mateřské školy jako nárokové, nikoli povinné. Rodiče by měli nárok na umístění dítěte v předškolním zařízení.

* Druhou stranou téže mince je zařazování romských dětí do praktických škol a jejich vylučování z hlavního vzdělávacího proudu, a to buď kvůli prostředí, z něhož pocházejí, nebo z důvodu lehkého mentálního postižení. Ve sněmovně se teď projednává návrh novely školského zákona, který se zadrhl právě na tomto paragrafu. Jak to budete řešit?

Diskuse poslanců se točila kolem jedné věty, která říká, kdo má nárok na podpůrná opatření. Blížíme se ke konsensu, pravda je někde uprostřed. V minulosti se stávalo, že nějaké dítě bylo předčasně vyloučeno z hlavního vzdělávacího proudu, ale otázka je, zda vina byla vždy na straně školy. Vím o případech, kdy si sama rodina vyžádala, aby všechny její děti chodily do praktické školy, protože je za rohem. Málo se přitom mluví o tom, že i v praktických školách se učí podle rámcového vzdělávacího programu běžné školy a že není jenom cesta tam, ale také nazpátek. Je v nich ovšem specializovaná péče, menší počet dětí, možnost individuálního přístupu. Jsou případy, kdy se dítě v těžké rodinné situaci na půl roku přesune do režimu praktické školy a pak se zase vrací zpět.


* Jste tedy toho názoru, že by bylo nesmyslné praktické školy rušit?

Nejhorší by bylo poškodit dítě tím, že ho zařadíme do hlavního vzdělávacího proudu, praktické a speciální školy zrušíme, ale nenabídneme mu komfortní podmínky v běžné škole. Teď se snažíme dávat víc peněz na speciální pedagogy, psychology, asistenty a teprve pak můžeme dělat další kroky. Nelze podceňovat ani hlas veřejnosti. Přiznejme, že v řadě obcí se rodiče otevřeně staví proti inkluzi a nepřejí si, aby jejich děti chodily do třídy s Romy. O tom musíme otevřeně mluvit, protože nejde o školský, ale celospolečenský problém.

* Tím je i stále tloustnoucí dětská populace. Vy jste zastánce zdravého životního stylu, a tak jsem vám přinesla na ochutnání svačinky De Luxe, které připravili handicapovaní lidé ze společnosti e­Svačinky spolu s šéfkuchaři dvou pražských restaurací. Zdravé jídlo ovšem nabízejí školákům na Pardubicku už druhý rok. Nestálo by za to podobný projekt podpořit celorepublikově?

My to ale děláme. Je to rok, kdy jsem řekl, že doporučujeme, aby ze školních automatů zmizely sladkosti a nezdravé pochutiny. Reakce nebyla téměř žádná, a tak jsem se rozhodl je zakázat. Od té chvíle se začaly dít věci. Například jedna kladenská škola nabídla žákům snídaně a následně samy děti vedou rodiče k jejich pravidelné přípravě a konzumaci. Našly se velké firmy, které zdravou výživu včetně nápojů podpořily a ve spolupráci s řediteli obměňují sortiment. My nezakazujeme automaty a bufety, ale nepovolíme prodej nezdravých produktů. Vyděsil mě totiž výsledek průzkumu, podle něhož si děti nejvíc kupují přesolené brambůrky.

* A zapíjejí je kávou.

Jako ve škole mé dcery, ano. Jak vidíte, nejsme nečinní a podobné aktivity jako e­Svačinky vítáme. Teď také připravujeme projekt třetí hodiny pohybu navíc. Školy se do něj budou hlásit dobrovolně, a když do toho půjdou, dostanou peníze na trenéry a učitele, kteří pohybovou hodinu povedou. Vyčleníme na to sto milionů korun.

* Nedávné šetření České školní inspekce ukázalo, že střední školy jsou naplněné jen ze dvou třetin. Jistě nejde výlučně o důsledek demografického vývoje, ale též převisu nabídky nad poptávkou. Může to změnit zavedení povinných přijímaček na SŠ s maturitou?

Ve chvíli, kdy máme financování škol podle počtu žáků, nemůžeme říct, že kdo nenaplní třídy na základě přijímaček, má smůlu. Letošní pilotáž přijímacích zkoušek tedy není předzvěstí likvidace neobsazených škol. Myslíme si, že je chyba, když testy větší část krajů dělá, menší ne, čili podmínky jsou nerovné. Jsem zastáncem přijetí zákonné úpravy, která stanoví přijímací zkoušky jako povinné, a pak se budeme bavit o jejich formě.

 * Jaká by měla být?

Měli bychom nastavit nějaký standard, přičemž bychom doporučili nejnižší hranici pro přijetí. Ředitel bude vědět, že pokud ji uchazeč nepřekročí, je velké nebezpečí, že školu nedodělá, respektive neuspěje u maturity. Připomínám, že pětina propadlých maturantů představuje 2,6 miliardy korun z rozpočtu.

 * Proti vašemu záměru se postavilo několik politiků a zástupců občanské veřejnosti, ale ředitelé základních a středních škol ho vítají, jak ukázalo další šetření školní inspekce.

To mohu dokumentovat čerstvým výzkumem společnosti Sanep. Podle něj povinné přijímací zkoušky na střední školy podporuje 67 procent lidí zcela a 18 procent spíše ano. Nechceme přitom přikazovat, co u přijímaček musí být. Nabídneme státní testy, které připraví Cermat, vedle toho existují zadání soukromých společností a mnoho škol je vytváří samo, a to daleko přísněji. V zákoně by měla být stanovena jen povinnost jejich konání, parametry jejich podoby a nejnižší hranice úspěšnosti. Školám poskytneme vzorové testy i databázi úloh. Po pilotním odzkoušení proběhne veřejná diskuse, ale ze strany krajů jako zřizovatelů cítím velkou podporu.

* Trvá vaše předsevzetí, že z matematiky se bude povinně maturovat v roce 2019?

Ano, chceme to dát do velké novely školského zákona. V ní bude vedle toho zakotvena i Národní rada pro vzdělávání, plošné přijímací zkoušky na střední školy a povinný poslední rok předškolní výchovy. Platit by měla od příštího roku.

Zdroj: Deník