Na rozdíl od oblasti školství trpí programové prohlášení vlády v oblasti kultury přílišnou obecností. V praxi se vláda nezavazuje k žádnému zásadnímu kroku. K jednomu procentu na kulturu ze státního rozpočtu se bude pouze „směřovat“. Zákon o veřejnoprávní kulturní instituci se pouze „připraví“. Status umělce pak chybí zcela, ačkoliv pandemie ukázala jeho nutnost. Ačkoliv je tedy klíčovým slovem celého textu podpora, bez konkrétních závazků je bezpředmětná. Vyhodnocení vládní politiky na základě tohoto dokumentu je tak zhola nemožné a v roce 2025 nejspíše uslyšíme: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždy.“