Lidé se nerozhodují podle čísel, ani podle ověřených informací, ale podle příběhů, které v nich vyvolávají emoce. A čím je příběh jednodušší, tím je jeho účinek silnější, protože mu porozumí větší část společnosti. Současně je ale také známo, že přemýšlení bolí. Snad právě proto nemají lidé přirozenou tendenci hledat pravdu a spokojí se s důvěrou v novinové titulky. Odborníci na politický marketing velmi dobře vědí, že skutečně účinná propaganda musí být omezena na několik jednoduchých hesel, která jsou opakována často a stále dokola, až jim začne věřit celá společnost.

 

 

Nejenom problematika stavebního zákona, ale v širším smyslu problematika správních řízení je příliš složitá na to, aby o ní mohla být vedena odborná celospolečenská diskuze. O to nebezpečnější jsou tendence zneužívat tato témata pro prosazení soukromých nebo úzce skupinových zájmů na úkor zájmů celé společnosti. Ochrana kulturních památek, vzácné přírody, lesa a dřevin poskytujících nejen ekonomické užitky pro své vlastníky, stejně jako ochrana zdraví obyvatel před znečištěným životním prostředím či ochrana životů před ohrožením nekvalitními stavbami jsou nezpochybnitelným veřejným zájmem a jejich systematické a dlouhodobé zabezpečování řadí Českou republiku mezi vyspělé státy světa. A je zcela přirozené, že právě soukromé a nezřídka velmi sobecké zájmy se opakovaně dostávají do přímého střetu se zákony, jejichž cílem je veřejné zájmy chránit.

Tvorba zákonů by se vždy měla opírat o perfektní analýzy a informace. Důvod ke vzniku či změně jakéhokoli zákona nesmí pramenit z populistické snahy zalíbit se voličům, ale z precizně identifikovaných příčin problémů, které chce zákonodárce změnou legislativy odstranit. Neznáme-li totiž důvod problému, nemůžeme jej ani odstranit tím, že schválíme (jakýkoli) nový zákon a budeme doufat, že to „nějak dopadne“. Právní řád demokratického státu by se neměl nikdy stát nástrojem politického marketingu, protože jeho účelem je zajištění co nejlepšího fungování společnosti jako celku.

 

Čtyři příběhy


Příběh první: „Jsme na úrovni rovníkové Afriky“
Opakovaně slyšíme a čteme v českých médiích tvrzení, že Česká republika je na 157. místě v délce přípravy staveb. Je to dostatečně jednoduché heslo a jednoduchý příběh občas vyšperkovaný poznámkou o afrických zemích typu Burkina Faso, které jsou na tom podobně. Pokud k tomuto jednoduchému příběhu ale přidáte informaci, že se jedná o 157. místo v délce přípravy skladových a výrobních hal ve Středočeském kraji, nikoli o průměrnou délku přípravy všech staveb v ČR, získáme příběh úplně jiný. A možná si začneme klást otázku, zda dokonce není dobře, když příprava výstavby oněch obludných plechových hal v okolí Prahy probíhá pomaleji nežli v jiných evropských zemích. Věřím, že nejsem jediný, kdo si myslí, že v posledních desetiletích vyrostlo na českých polích až příliš mnoho skladových hal a že určitě není potřeba zjednodušovat jejich další výstavbu. Analýza Světové banky s názvem Doing Business odpověď na otázku, zda potřebujeme další velkosklady, pochopitelně nedává. Rozhodně nám ale také neříká, jaká je průměrná délka přípravy jakýchkoli staveb, nýbrž pouze a jenom oněch skladovacích prostor a pouze na území jednoho z krajů České republiky. A přesto se tato účelová poloinformace stala téměř symbolem či mantrou opakovaně a mnoho let používanou jako jeden z hlavních argumentů pro vznik nového stavebního zákona.

 

Příběh druhý: „Výstavbu malých vodních nádrží blokuje ochrana přírody”
V roce 2018 přinesla skupina poslanců návrh z dílny Ministerstva zemědělství, který měl zjednodušit příliš dlouhou přípravu výstavby malých nádrží. Kruciálním bodem návrhu byla snaha zamezit orgánům ochrany přírody vstupovat do řízení o ohlášení stavby vodního díla před vodoprávním úřadem. Důvodem byla údajně neúměrně dlouhá doba přípravy těchto projektů. Žádné analýzy dokládající skutečnou délku správních řízení pochopitelně předloženy nebyly. Přesto se zákonodárci ztotožnili s názorem, že se jedná o dobu neúměrně dlouhou a že hlavním důvodem dlouhé přípravy jsou stanoviska orgánů ochrany přírody. Obrátil jsem se proto na všechny vodoprávní úřady v ČR, abych zjistil reálný stav týkající se délky správních řízení, a zjistil jsem, že v letech 2017 a 2018 řešily tyto úřady ročně jednu až dvě žádosti o výstavbu malé vodní nádrže do velikosti 2 ha a průměrná délka správního řízení byla 76 dní, přičemž byla do této průměrné délky započítána i případná doba přerušení správního řízení. Naprostá většina vodoprávních úřadů přitom uváděla, že dochází-li k přerušení řízení, je nejčastějším důvodem nedostatečná dokumentace či podklady předkládané žadatelem, tedy nikoli nečinnost nebo dokonce obstrukce ze strany orgánů ochrany přírody.

 

Příběh třetí: „Ochrana vzácných živočichů a rostlin blokuje výstavbu”
Mediálně populární příběhy o křečkovi či modráskovi byly napsány již před více lety, jsou však stále velmi populární, kdykoli chce kdokoli prohlásit, že ochrana rostlin a živočichů je v naší republice velký problém, a tedy i důvod měnit zákony a systém státní správy. Pod dojmem celostránkových titulků a silných prohlášení se málokdo odváží zeptat, kolik je vlastně těch “problémových” případů v porovnání s těmi bezproblémovými, kde orgán ochrany přírody vydá výjimku ze zákazů stanovených zákonem, proti které se nikdo neodvolá, a stavebník dokončí přípravu stavby bez pozornosti médií. Z čísel uváděných orgány ochrany přírody v letech 2017 a 2018 bylo v roce 2017 rozhodnuto o celkem 1120 žádostech o udělení výjimky, z nichž 44 skončilo úplným nebo částečným zamítnutím. To představuje pouze necelá 4 % všech podaných žádostí. V roce 2018 bylo z 999 případů pravomocných rozhodnutí zamítnuto nebo částečně zamítnuto pouze 36 žádostí, tedy opět necelá 4 % z podaných žádostí. V obou sledovaných letech řešily odvolací úřady celkem 48 odvolání proti udělení či neudělení druhové výjimky, tedy pouze 2 % všech žádostí. Pohledem na tato čísla určitě nelze dojít k závěru, že ochrana druhů je v České republice důvodem pro zásadní blokování stavebních řízení. Spíše mne napadá otázka, zda je vůbec ochrana vzácných druhů rostlin a živočichů v naší zemi dostatečná. Ani tato jednoznačná čísla však nebrání tomu, aby se jedna „křeččí kauza“ společně s několika málo dalšími stala mediálním argumentem pro systémovou a legislativní změnu, byť několik tisíc dalších řízení proběhlo v posledním desetiletí bez zásadních komplikací a v řádných správních lhůtách.

 

Příběh čtvrtý: „Příprava bytových komplexů v Praze trvá více jak 10 let”
V Praze prý chybí 100 tisíc bytů a příprava jednoho projektu bytové výstavby trvá i více než 10 let, říkají různé propagační a konferenční materiály. Naposledy jsem tuto informaci četl v brožuře Společnosti pro architekturu a rozvoj. Na dotaz, zda pro své tvrzení mají nějaké analýzy, mi bylo odpovězeno, že to přece všichni vědí, že to konzultovali s developerskou společností a že existuje analýza společnosti Deloitte, která se tím také zabývá. Nahlédl jsem tedy do oné analýzy. Týkala se celkem 88 developerských projektů výstavby celkem více jak 9000 bytů, jejichž příprava byla dokončena v letech 2014 až 2018 a u kterých byla analyzována délka přípravy od zahájení procesu EIA po vydání pravomocného stavebního povolení. Průměrná délka přípravy těchto projektů byla 5,4 roku a z toho průměrná délka posouzení vlivu na životní prostředí činila pouze 0,7 roku. Projekty připravované více jak 10 let rozhodně nebyly obvyklým případem. Je třeba také dodat, že se analýza nevěnovala důvodům různé délky přípravy jednotlivých projektů, avšak vzhledem k průměrné délce procesu EIA je zřejmé, že oblast posouzení vlivů na životní prostředí nemohla být hlavním důvodem neúměrného prodloužení doby přípravy bytových projektů. Nevím, zda je možné zkrátit průměrnou dobu přípravy podobných developerských projektů výrazně pod 5 let, vím ale, že je velmi neobjektivní, když se marketingově používají pouze účelově vybrané negativní případy.

 

Opakovaná lež se stává pravdou
Je polopravda pouhou neúplnou pravdou nebo se z ní v určitém okamžiku stává lež? Krásně nám na to odpovídá Jan Karafiát v jeho nesmrtelné pohádce Broučci. Tam Brouček říká: “Ale já jsem nelhal, já jsem přece spadl na zem.” A Janinka mu na to odpovídá: “I lhal jsi, Broučku, lhal. Oni si tvá slova jinak mysleli (vysvětlili), a tys to chtěl.” A tak je to s každou účelově vytrženou informací, která se sama o sobě může tvářit jako ryzí pravda, ale bez kontextu a souvislostí se z ní stává obyčejná lež. Bohužel se s tím v posledních letech setkáváme poměrně často. Možná také proto, že česká společnost nepovažuje lhaní za zásadní nešvar. A vezmeme-li v potaz vše, co bylo uvedeno výše, nemůžeme se divit, že se opakovaná lež může stát pravdou, a nakonec i jediným argumentem pro zásadní změny zákonů. Laskavý čtenář jistě dovolí, když zůstanu optimistou a budu věřit Abrahámu Lincolnovi, který řekl: „Všechny lidi lze nějaký čas oblbovat, některé dokonce stále, nikoli ale všechny a donekonečna.“

 

Emoce jako cesta k moci
Zní to v uších jako nepovedená česká rýmovačka: „Chcete-li najít cestu k moci, probuďte v lidech emoci.“ Je na tom ale kus pravdy. Emoce budí zájem o témata a o konkrétní lidi, které s těmito tématy spojíte. A je v zásadě jedno, s jakým tématem emoci spojíte. Jednou to může být stavba dálnic, podruhé maturita z matematiky nebo financování českého sportu. Emoce totiž u většiny lidí spolehlivě zablokují racionální úvahy o těchto tématech. Pod vlivem silných emocí se z lidí stávají loutky, které provolávají „sláva“ svým loutkářům. Loutka se totiž neptá, zda má loutkář pravdu. Loutka jedná a mluví podle vůle loutkáře.

Měnit zákony podle nálad a emocí je cesta do pekel. A stejně špatné je pouze na základě zbožných přání a silných emocí připravovat zákony nové. Nepromyšlené a špatně připravené zákony totiž vždy napáchají více škody nežli zákony, které máme a které kritizujeme, protože je neumíme používat nebo protože jsme jen neuváženě slíbili, že je rychle změníme. Měli bychom si uvědomit, že oblast tvorby zákonů není prostor pro experimenty. Experimentujeme totiž v takových případech s celou českou společností, což je mimořádně nezodpovědné.

 

Závěr
Tvorba zákonů je odborně náročná činnost, která vyžaduje nejenom právní a odborné dovednosti, ale také schopnost vnímat řád, vnitřní logiku a historii vývoje konkrétních právních předpisů. Pokud si právník – advokát může dovolit koketovat s polopravdami, účelově vytrženými informacemi či dokonce používat lži, právník – legislativec si nic takového dovolit nemůže. Cílem advokáta je totiž úspěch v právním sporu, mnohdy doslova za jakoukoli cenu. Cílem legislativce by však měl být vždy kvalitní zákon, který bude společnosti co nejdéle a co nejlépe sloužit. A takový zákon nelze připravit bez důkladných analytických materiálů, které popíšou podstatu problémů, které má nový zákon vyřešit. Kvalitní příprava zákona také vyžaduje čas na identifikaci všech dopadů, které nový zákon přinese, a v případě dopadů negativních také čas na nalezení jejich odstranění nebo alespoň minimalizaci. Přestaneme-li v oblasti tvorby zákonů respektovat tato základní pravidla, posuneme českou společnost na úroveň rovníkové Afriky nikoli v oblasti budování plechových velkoskladů, ale v oblasti kvality životního prostředí a kvality života nás a našich dětí.

 

P.S. Víte, že Burkina Faso znamená v jednom z původních afrických jazyků tohoto státu „země spravedlivých“?

Vladimír Mana
náměstek ministra životního prostředí